Z elitního právníka spisovatelem. Měl dědečka nacistu. A napsal knihu Bůh

Než začal v pětačtyřiceti letech psát celosvětově úspěšné romány, byl Ferdinand von Schirach předním německým právníkem, který za svou dvacetiletou kariéru zastupoval na sedm set mandantů. Byli mezi nimi nejen vrazi, špioni a lidé z podsvětí, ale třeba i politik Günter Schabowski nebo herec Klaus Kinski. Po čtyřicítce začal v noci psát, z jeho knih se stávaly bestsellery a postupně se proměňoval z obhájce a právníka v klíčový spisovatelský hlas současného Německa.

Díky divadelním hrám, obzvlášť Teror, která byla uvedena i v Česku, patří von Schirach i k nejčastěji uváděným dramatikům současnosti. Se svou poslední hrou Regen (Déšť) právě objíždí Německo. Nejenže ji napsal, ale obsadil se i do hlavní role, a dnes šedesátiletý autor se tak rovněž stal hercem.

Stěžejním pojmem díla Ferdinanda von Schiracha je lidskost, kterou považuje za nepřirozený reflex. Přirozené je toužit po odplatě, lidské počkat si na spravedlnost. V případě von Schiracha není téma lidskosti jen intelektuální hra. Jeho dědeček, s nímž jako malý chodil na procházky poté, co byl propuštěn z vězení, byl Baldur von Schirach. Odsouzen byl za zločiny proti lidskosti. Krom toho, že se stal ideovým otcem Hitlerjugend, měl na starosti deportaci Židů z Vídně.

Vina je nejsilnějším tématem von Schirachových děl. Mnohdy poukazuje na to, kolik náhody je v tom, jestli se člověk stane pachatelem, nebo obětí. „Od většiny odsouzených se nelišíme. Zakopli, vypadli z normální společnosti, svůj život najednou měli za bezvýchodný.“ Lidé se stávají vinnými bez viny. Vůči pojmu zla je nedůvěřivý. To slovo se skoro vždy používá příliš rychle. Soudy o zlu bývají pravým opakem soudcovských výroků. Ty první jsou rychlé, za těmi druhými jsou mnohdy roky zkoumání a tisícistránkové spisy. „V rámci procesu vzniká poznání ne rychlostí, ale časem, naprostou pomalostí.“

„Ač soudy o zlu bývají předčasné, v případě mého dědečka je to jinak,“ poznamenává von Schirach v jediném eseji, v němž se dědečkovi věnuje. Ten se pro zlo rozhodoval opakovaně, několik let znovu a znovu. Odkazy na zlou dobu zde nelze uplatnit, nikoli u tak inteligentního a vzdělaného člověka. Navíc pocházel z rodiny, která věděla, co je to odpovědnost za druhé, za společenství. Ale ani v tomto případě neexistují poslední odpovědi. Je neproblematické a správné označit Baldura von Schiracha za zlého. Ale víme proto, kým byl? Asi to neví ani on sám. Jeho poslední slova prý zněla: „Co to se mnou bylo?“ Jestli nakonec pojem zla není spíše poukazem k tajemství, jímž nikdy nepronikneme, než informací.

Kniha Bůh vyšla dvakrát: poprvé ještě před rozsudkem německého Spolkového ústavního soudu z roku 2020, který legalizoval asistovanou sebevraždu, a podruhé po něm. Vydáváme pozdější verzi, kterou autor odpovídajícím způsobem upravil. V únoru 2020 zrušil soud zákaz asistence při umírání z roku 2015, tehdy, v roce 2015, byl schválen paragraf 217, který postavil mimo zákon každého, kdo „s podnikatelským zájmem poskytne, obstará nebo zprostředkuje možnost se zabít“.

Nyní je v Německu povolena asistovaná sebevražda, zakázána je nadále eutanazie. Rozdíl je v knize Bůh dobře popsán: v případě eutanazie jde o aktivní zásah, který vykonává lékař a jehož cílem je ukončení pacientova života. V případě asistované sebevraždy dává lékař k dispozici prostředky, aby člověk sám mohl ukončit svůj život.

V Česku není povoleno ani jedno. Hlasy podporující dekriminalizaci asistované sebevraždy i eutanazie však zaznívají i u nás. Prodlužování života nás staví před nové výzvy, neboť prodlouženo je často i umírání. Otázky života a smrti je tak třeba v kontextu technologicky vyspělé společnosti znovu otevřít a promyslet. Najednou se zdá méně jasné než dříve, co je ještě život a kde už začíná smrt.

Z doslovu Terezy Matějčkové, který vychází v knize Bůh.