Buďte klidni, Izrael je vinen

KOMENTÁŘ

Buďte klidni, Izrael je vinen
Vidět Židy, jak zabíjejí jiné, a zvláště pokud je zabíjejí „nespravedlivě“, je vždy znepokojující. Kdo ale jen trochu zná židovskou historii a židovskou tradici, ví, že nejstrašnější je tenhle pohled pro Židy samotné, píše Jiří Peňás. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Pro mnoho lidí by již nebylo překvapením, kdyby Mezinárodní trestní tribunál požadoval vydání zatykače pouze a jen na Benjamina Netanjahua a další izraelské představitele – a vůdce Hamásu nechal být.

Je pravda, že situace ještě nepokročila tak daleko, aby teroristé ze 7. října byli navrženi na Nobelovu cenu míru, ale co není, může být: koneckonců Jásir Arafat ji kdysi, v roce 1994, dostal, ale ten se přece jen trochu snažil napravit, nebo to aspoň předstíral. Vůdcové Hamásu se napravovat nemusí, jejich sadistická taktika nese ovoce bez větší snahy. Nyní tedy v prohlášení tří civilizovaných zemí, Norska, Irska a Španělska, že uznají samostatný stát Palestina. Dalo by se říct, že terorismus se vyplatí: podílnictví na masakru na vlastním obyvatelstvu, což je obzvláště odporná taktika, bude odměněno.

 

Ono formální vyhlášení Norska etc. (Švédsko to udělalo už před lety) je především symbolickým projevem sebenenávistných sklonů západního světa k sobě samému. Pro Palestince to žádný zvláštní smysl nemá, neboť nejsou ve stavu nějaký stát funkčně spravovat: dvě území, jež by měl zahrnovat, tedy Gaza a Západní břeh, byla ještě před loňským říjnem ve stavu nepřátelském, kdyby se ocitla v jednom státě, okamžitě se začnou vyvražďovat.

Smysl to ale má jako akt demonstrativní kapitulace Západu před barbarským vydíráním, které jednou je namířeno i na něj samotný. Jak to tak bývá, děje se to za cenu zrady na svém přirozeném spojenci, tedy na Izraeli, který je výsadkem Západu v nepřátelském moři. Je to kombinace zbabělosti, proradnosti a kýče, hanebnosti, která si spolehlivě vybere jako oběť jediného možného spojence, který by byl ochoten pro starý Západ něco udělat. Masochisticky založený, v sebe nevěřící, ba sebou i pohrdající Západ vrhne své rozhořčení na toho, kdo je ve skutečném ohrožení a kdo se brání: ano, brání se tak drsně, jak neúprosný je jeho protivník. Zrada Západu je, že se raději dojme nad svým nepřítelem, než aby stál s tím, kdo za něj bojuje. Sám už je boje neschopný, takže tím více má sklony trestat toho, kdo se odmítá tou obětí stát.

Vidět Židy, jak zabíjejí jiné, a zvláště pokud je zabíjejí „nespravedlivě“ (a ve válce je vždy obrovské množství „nespravedlivých“ obětí), je vždy znepokojující. Kdo ale jen trochu zná židovskou historii a židovskou tradici, ví, že nejstrašnější je tenhle pohled pro Židy samotné. Žádný národ nemá ve svém středu tolik kritiků vlastního počínání, jako mají Židé: i v Izraeli. Jenže právo se bránit, právo v sebeobraně i zabít, je nezbytným předpokladem každé existence vystavené realitě strašného světa. Byli to právě Židé, kdo „vynalezli“ posvátnost života a kdo se jí hluboce zabývali. Žádný jiný národ si „právo zabíjet“ neosvojoval tak složitě a s takovými výčitkami. Bylo to Saulovo prokletí, které v biblické podobě postihlo krále Davida, který pak nemohl v Jeruzalémě postavit Chrám, neboť na jeho rukou ulpěla krev z bojů.

To není jen dávné podobenství, to je trauma a úděl i moderního Státu Izrael. Který ví, že musí volit násilné prostředky, protože neměl a nemá na vybranou. Třeba by chtěl postavit Chrám, ale aby přežil, musí se bránit. Nebyla to ale volba mezi Chrámem a válkou, ale mezi přežitím a zánikem. Evropští pokrytci, kteří ten svůj chrám už dávno opustili a žijí někde mezi jeho troskami, jím za to pohrdají – nebo možná závidí, že vůle k životu Izrael ještě neopustila. Je ano.

×

Podobné články