Proč Echo?

Jsou to dva roky, co pravidelně přispívám do Týdeníku Echo, a byly to dva dobrodružné roky. Jak jsem se vnořovala do Echa, rozplývaly se mé vazby na Filozofickou fakultu UK. Prvotní plán kombinovat akademickou práci a publicistiku a dva zástupce odlišných duchovních proudů ve společnosti se ukázal jako neproveditelný. Aspoň já to nezvládla.

Občas se setkávám s domněnkou, že teď musím mít o hodně snazší práci. Novinařina prý vyžaduje nižší vzdělání a píší se méně hutné texty. Přitom se podceňuje, jak jiná to je práce. Sice se stejně jako v akademickém prostředí píší texty, ale forma je nesrovnatelná, zvláště s ohledem na samu formu našeho života, jíž je čas. V akademickém světě uzávěrky neplatí, v médiích jsou nepřekročitelné. Pro akademika je nezvyklé přijít každý týden s tématem a do pár dní s textem. Držet toto tempo půl roku je legrace.

Ale pak jsou ti, kteří je drží desetiletí. Člověk si uvědomí, kdy stále museli psát: když onemocněli oni nebo jejich blízcí, když se s někým setkali nebo rozešli, když se jim narodilo dítě nebo někdo umřel. Zkrátka jsem si uvědomila, jak těsně je spjatý život novináře s psaním – a naopak jak volně život akademika s psaním.

Sem vstupuje ještě jeden podstatný rozdíl, který činí z novinařiny dobrodružství. Z psaní se stává styl existence a existenci se občas nedaří. Ale schovat se nelze. Všechna selhání, všechny chyby jsou odkryty. I v tomto světle je akademikův život milosrdnější: akademik si skrytost ještě dovolit může a některé výstupy si, aspoň v českém prostředí, připravuje týdny, měsíce, roky.

Nepopírám, že mít čas je obrovská cennost. Leckdo z akademického světa mě proto konfrontoval s námitkou, že moje mysl bude rychlostí a nutností reagovat „přeformátovaná“. To riziko vnímám a denně svádím boj o to, aby se rychlé čtení nestalo hlavním typem mého čtení.

Přesto nepřestávám být vděčná, že mi Echo dalo možnost se takto ohrozit. Zmíněné přeformátování totiž není jediná hrozba, které člověk usilující o myšlení čelí. Tím se dostávám k otázce, s níž jsem se po odchodu z FF UK potýkala stále dokola, až člověka napadne, jestli by ve svobodné společnosti neměl platit respekt k rozhodnutí, byť může být třeba nesrozumitelné. Takoví už lidé jsou: různí, a proto druhému nikdy zcela neporozumíme. A když jsem si zase jednou říkala: Nemohla by po dvou letech ta otázka už ustat?, znovu zazněla: Proč Echo?

Protože neexistuje jen přeformátování z rychlosti, ale i z uniformity. Ne nadarmo se hovoří o akademickém světě. Má svá pravidla i svou formu. Ostatně každé pracoviště – ať už Týdeník Echo, nebo filozofická fakulta – je světonázorově zakotvené. Echo mělo vždy linii, která se v ledačems se světonázorem FF UK rozcházela. Já jsem v určité fázi zjistila, že se potřebuji potýkat i s tímto druhým, neakademickým pohledem na život.

Smířit v sobě tyto dva extrémy se mi nepodařilo. Díky této neschopnosti jsem se dozvěděla, že jsme naformátovaní ještě o něco více, než si myslíme. Je to banální vhled. Ale jsem ráda, že jsem jej zažila. To, jak moc je člověk vystaven nutnosti vyrovnávat se se spoluautory, se čtenáři, s hosty, novináři z dalších médií, jak moc se stává otevřeným, a tím napadnutelným, je zkušenost nedocenitelná. A jsem si jistá, že toto přeformátování na škodu není, že je spíše podstatnou podmínkou myšlení.

Mezi nové zkušenosti patřil i zážitek z čtenosti. „Čtenost? Není většího ponížení,“ napsal kdysi francouzsko-rumunský filozof Cioran. Měl pravdu. Je-li člověk viditelný, vždy na něm vyniknou i všechny chyby, možná ty především. Ale uvědomovat si svou chybovost, často bolestivě, ne-li potupně, také patří k myšlení.

Mám velké štěstí, že nyní, když se lidé znovu a znovu ptají: Proč Echo?, nemusím nic složitě vysvětlovat. Nad všemi světonázory a obavami z přeformátování vítězí zkušenost z pracoviště. Je to pestrý prostor, v němž pracují osobití novináři, kteří svou práci dělají s nasazením. Za to, že mohu být součástí této skupiny, nepřestávám být vděčná každému, kdo v Echu působí.