„Humor je řeč dobra. Ďábel, to je vážnej chlápek.“ Rozhovor s kultovní postavou devadesátek

Samir Hauser je pábitel, excentrik a kultovní postava pražských devadesátek. Stačilo mu k tomu zdánlivě málo: chodit po barech, bytech, pozorovat lidi. A taky občas se svou kapelou nahrát desku, která zněla jako dosud nic, co v Česku vzniklo. Znáte bonmot „kdo si pamatuje devadesátky, nezažil je“? Samir Hauser je zažil jako málokdo. A pamatuje si je lépe než většina spisovatelů, kteří se o nich pokusili psát. Důkazem toho je i jeho nová kniha Vyvrhel.

Na jejím přebalu stojí: „Chcete vědět, jak se kalilo v Praze v devadesátých letech? Jaký postavičky se tenkrát potulovaly po klubech? Zapomeňte na ty kecy o devadesátkách, co vám cpou do hlavy. Byla tu jen jedna kapela, co se s ničím nepárala, a jen jeden zpěvák, co do toho šel po hlavě – Vanessa a Samir Hauser.“ A výjimečně se tu nepřehání.

Vzpomíná v ní na klub Bunkr, bar Taz Pub a různé podivuhodné postavičky (Olda Čížek, černoch Curtis, gotik Evžen či Hans Šklíba), které v té době potkal snad každý, kdo si z šíleného začátku klubové scény 90. let dnes už skoro nic nepamatuje. Kdejaký unylý autor by z podobných traumat sestavil ublížený, nekonečně nudný román. Zde je každý autorův šílený zážitek pouhou jednou z mnoha kapitol. A tváří v tvář libovolné hrůze se Samir Hauser nepřestává životu smát. Se zpovídaným máme spoustu společných známých, v rozhovoru si tedy tykáme.

Narodil ses v roce 1970, to je vlastně naprosto ideální rok, když chce člověk s plnou parádou zažít devadesátá léta v pražských barech. Bylo ti tehdy dvacet, stačilo to už jen přežít. Dá se ta atmosféra mladším lidem vůbec přiblížit?

Já, člověče, tohle vůbec nevím. Jak na to koukají mladí lidé? Já moc mladých lidí nepotkávám, ti, co znám, jsou hrozní idioti. Původně jsem to spíš psal pro kámoše a pamětníky, kteří ty postavy znali. Je pravda, že lidi, co to zažili, si opravdu nic moc nepamatují. A když už si něco pamatují, tak jsou to taková ta obecná klišé, kde se ožrali a kam jeli pro drogy. Nemají moc pozorovací talent. Zajímavé na těch devadesátkách bylo, a to je možná největší rozdíl oproti téhle době, že se vůbec neřešily prachy. Za drogy jsem neplatil snad nikdy. Vařiči měli radost, když jim to lidi pochválili. Ale takové ty pravé devadesátky, to byly ty dva tři roky po revoluci. Kdy ještě byli policajti zalezlí a fakt jsi je vůbec nikde neviděl.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.