Zemřela publicistka Petruška Šustrová, od mládí vzdorovala komunistům

Ve věku 75 let zemřela v noci na sobotu disidentka, publicistka a překladatelka Petruška Šustrová. Uvedl to v sobotu server Lidovky.cz. Právě pro Lidové noviny Šustrová po mnoho let psala sloupky. Informaci o úmrtí Šustrové následně potvrdil Českému rozhlasu - Radiožurnálu předseda Syndikátu novinářů Adam Černý.

Už v mládí se Šustrová střetla s komunistickým režimem a skončila ve vězení. Později se stala signatářkou a jednou z mluvčích Charty 77. Po konci totality krátce působila na ministerstvu vnitra, poté byla novinářkou a rovněž členkou rady Ústavu pro studium totalitních režimů.

Proti totalitě se Šustrová postavila již během studia na Univerzitě Karlově. V roce 1968 založila s přáteli Hnutí revoluční mládeže, které spojoval odpor proti tehdejší situaci v Československu. Kvůli činnosti v hnutí pak strávila dva roky za mřížemi a kvůli perzekucím režimu byla dlouho bez práce. Těžký osud ji ale nezlomil a později se stala uznávanou novinářkou a překladatelkou.

Petrušce Šustrové znemožnil komunistický režim studium, dva roky strávila za mřížemi a kvůli perzekucím režimu byla dlouho bez práce. Byla jednou z prvních signatářek Charty 77 a později i její mluvčí. Po sametové revoluci působila krátce v politice, později se stala uznávanou novinářkou a překladatelkou, pracovala pro rozhlas i televizi a centrem jejího zájmu stále zůstával boj za lidská práva. Dnes ve věku 75 let zemřela, píší Lidovky.cz.

Rodačka z Prahy Šustrová (narozená 18. května 1947) začala v roce 1966 studovat češtinu a dějepis na filozofické fakultě pražské Univerzity Karlovy, o tři roky později ale byla uvězněná za podvracení republiky a dva roky strávila ve vězení za opoziční aktivity v levicovém Hnutí revoluční mládeže, jehož členy byli také Jaroslav Bašta, Ivan Dejmal, Jan Frolík či Petr Uhl.

Hned koncem roku 1976 se stala signatářkou Charty 77. V roce 1979 se stala členkou Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a v roce 1985 byla jednou ze tří mluvčích Charty 77. Od roku 1987 spolupracovala s redakcí samizdatové revue Střední Evropa. Kvůli své činnosti mohla pracovat pouze na poště a jako uklízečka, od roku 1982 nemohla sehnat žádné zaměstnání.

Po 17. listopadu 1989 začala pracovat v Nezávislém tiskovém středisku a poté v týdeníku Respekt, který z něj vznikl. Od května 1990 do ledna 1992 byla poradkyní náměstka federálního ministra vnitra a posléze náměstkyní federálního ministra vnitra České a Slovenské republiky (podílela se na prověrkách pracovníků ministerstva, rozvědky a justice a spolupracovala na přípravě lustračního zákona). Po odchodu ze státní správy na konci ledna 1992 se stala novinářkou a překladatelkou z angličtiny, ruštiny a polštiny.

Spolupracovala rovněž s rozhlasem, jako mezinárodní pozorovatelka se zúčastnila několika voleb v zemích s ohroženou demokracií a byla také scenáristkou dokumentárních filmů pro Českou televizi, které pojednávaly o Gruzii, Rumunsku nebo o problematice krymských Tatarů.

V říjnu 2008 byla zvolena členkou Rady Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), od února 2013 byla její předsedkyní. V říjnu 2013 skončil její mandát. Za rok 2009 získala novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky.

V posledních letech psala pro Lidové noviny sloupky v rubrice Poslední slovo.

Byla vdaná, měla tři syny a dvě dcery.