Život i při největší opatrnosti končí smrtí, říká biolog Komárek

Situace je vážná, ale při každém léčení je třeba dát pozor na to, aby léčebná kúra nebyla pro pacienta nebezpečnější než sama nemoc. To říká biolog a filozof Stanislav Komárek. Dále říká, že nelze mít evropskou svobodu a současně toužit po jistotách, mít zaručenu volnost a nemít přitom odpovědnost. Nevíme, co bude, ale můžeme se domnívat, že to bude jiné.

Scházíme se k rozhovoru na konci prvního týdne nouzového epidemického stavu. Rozhovor vyjde za týden a těžko predikovat, jak se teď říká, co se v blízkém horizontu stane. Ale co v tom vzdálenějším, až epidemie odejde? Co to udělá se společností, naší i evropskou?

Nechci si hrát na proroka, ostatně myslím, že nikdo neví, co přesně přijde. Můžeme se však domnívat, že tak nějak vypadají kulturní rozhraní. Jistěže rozličné války byly rozhraními většími, bylo neporovnatelně víc mrtvých, země byly v troskách. Ale třeba za první světové války se ukázalo, že ženy zastanou mnohé profese, které byly do té doby vyhrazeny výlučně mužům. Ti byli na frontě, takže ženy, o nichž se soudilo, že by ani neuzvedly těžkou pošťáckou kabelu a nebyly by možná schopny nepoplést peníze, začaly dělat pošťačky, a ejhle, ono to šlo! A při tom zůstalo. Až historie s koronavirem pomine, bude proto nejzajímavější si všímat toho, co z ní zůstalo. Ze všech dob, i těch sebehorších, zůstanou nějaké stopy. Jakkoli se Německo snažilo odstraňovat všechny stopy nacismu, tak po něm zůstalo třeba psaní latinkou, která za nacistů nahradila kurent, dále církevní daň, letní čas a ježdění vpravo. Takže bylo by divné, kdyby se neujalo něco i z těchto mimořádných měsíců.

Celý text najdete na EchoPrime nebo v tištěném Týdeníku Echo.