Zátopek spolupracoval s StB, podle historiků by neměl být modlou

Celkem osmnáct rekordů na delších tratích a pět olympijských medailí. Československá „ lidská lokomotiva“ a sportovní hrdina Emil Zátopek se nesmazatelně zapsal především trojnásobným vítězstvím na olympiádě v Helsinkách v roce 1952. Někteří historikové však upozorňují, že Zátopek, který v roce 1953 vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ) a o rok později se také stal spolupracovníkem Vojenské kontrarozvědky (VKR), která spadala pod Státní bezpečnosti (StB), by neměl být představován jako morální vzor. Zátopkův životopisec Pavel Kosatík zase odmítá, aby se vina sportovní legendy vytrhávala z kontextu a odváděla pozornost od „hnusu té doby“.

Československý atlet, kterému se přezdívalo Ťopek, proslul i ve světě především trojnásobným vítězstvím na letních olympijských hrách ve Finsku v roce 1952, kdy se mu podařilo zvítězit nejen na tratích na pět a deset kilometrů, ale později také v maratonu, který běžel poprvé v životě. Svými výkony navíc stanovil i nové olympijské rekordy. Další dvě olympijské medaile, včetně jednoho zlata, získal ještě o čtyři roky dříve na LOH v Londýně.

Historik Petr Blažek a badatel Radek Schovánek se však domnívají, že prezentace atletické legendy jako „hrdiny československého sportu“ není vhodná. Kromě filmu Zátopek, který je v současné době v postprodukci a do kin by měl zamířit podle původních plánů v létě, atleta v reklamní kampani využívá Plzeňský Prazdroj.

Oba odborníci na studium totalitních režimů upozorňují, že Zátopek, který se narodil v roce 1922, v padesátých let spolupracoval s StB, respektive s vojenskou kontrarozvědkou (VKR). Radek Schovánek pro Echo24 uvedl, že informace o Zátopkově spolupráci je veřejně dostupná od roku 2010, kdy byly zveřejněny svazky StB. V čem přesně Zátopkova spolupráce se Státní bezpečností spočívala, není jasné.

„Já si rozhodně nemyslím, že by se Zátopek měl vykreslovat tímto oslavným způsobem. Uměl rychle běhat, vyhrál olympiádu, to mu neberu, ale zcela jistě ho nelze považovat za morální vzor,“ uvedl pro Echo24 Schovánek s odkazem mimo jiné na článek, který pod Zátopkovým jménem vyšel v roce 1950 v Rudém právu a v němž měl Zátopek schvalovat justiční vraždu tehdejší poslankyně národně socialistické strany Milady Horákové, která byla křivě obviněna z protistátního puče a dalších lidí, kteří byli odsouzeni za velezradu k smrti. Ve svém prohlášení Zátopek mimo jiné uvedl, že „rozsudek vynesl všechen československý lid“.

„Nikdy nic takového jsme nepodepisovali ani neříkali. Emil se o politiku nezajímal, a když, tak na to spíš doplatil,“ bránila později svého manžela jeho žena Dana v knize rozhovorů Staří a nezkrotní s novinářkou Ivanou Karáskovou. Sám Zátopek se však podle historiků od tohoto prohlášení nikdy veřejně nedistancoval.

Se Schovánkem souhlasí i historik Petr Blažek. „Zátopek prostě pomáhal totalitnímu režimu. O jeho morálních selháních mnoho lidí neví. Lidé si ho pamatují, jak famózně běhal po stadionu, ale o jiných kontroverzních momentech toho obecně moc známo není,“ uvedl pro Echo24 Blažek.

Spisovatel, novinář a autor Zátopkovy biografie Emil Běžec Pavel Kosatík ale v rozhovoru pro Echo24 uvedl, že nejde posuzovat všechny lidi stejným metrem. „Maximální nároky kladu na lidi, kteří se pohybují v myšlenkovém světě, na politiky, spisovatele, filosofy… Ti za svoje skutky nesou plnou odpovědnost. Nevím, jestli totéž vždycky žádat také od sportovce,“ uvedl Kosatík. „Nechal se zneužít, dokonce opakovaně, protože měl strach. Vždycky když se do něj kope, říkám, že dělal totéž, co velká část národa, jenom na něho bylo víc vidět,“ dodal s tím, že vytrhnout Zátopkovu vinu z kontextu by odvádělo pozornost od „hnusu té doby“.

Klíčový proces s komunistou Vilémem Novým

„Zátopek s StB spolupracoval od roku 1954, jak se dá poměrně jednoduše dohledat ve veřejně dostupných svazcích,“ uvedl pro Echo24 Schovánek. „Byl v Americe, v Mexiku, jezdil po světě, jak chtěl. Nic mu nehrozilo. Byl součástí několika kontroverzních událostí, včetně případu žaloby vůči komunistickému poslanci Národního shromáždění Vilému Novému,“ narazil historik na kauzu po smrti studenta Jana Palacha v lednu 1969. Nový obvinil takzvanou „pětici smrti“ z toho, že měla stát za Palachovým upálením a celou událost označil za podvod. Tehdejší prominentní československé osobnosti včetně Zátopka, který měl pro VKR krycí jméno Macek, spisovatele Pavla Kohouta, novináře Vladimíra Škutiny, šachového velmistra Luďka Pachmana a studentského lídra Luboše Holečka měly podle komunisty Nového Palacha k činu navést a poradit mu, aby se polil takzvaným „studeným“ ohněm. Podle Nového mělo jít pouze o demonstrativní, protistátní čin, který ale Palachovi neměl ublížit. Palach podle komunistického poslance zemřel jen nešťastnou náhodou. Zátopek s ostatními pak na Nového podali žalobu za křivé nařčení, jenže v průběhu procesu atlet zničehonic otočil, své svědectví stáhl a Novému se omluvil.

Historik Petr Blažek uvedl, že považuje zmíněný soudní proces za zásadní milník v životě Emila Zátopka. „Klíčovým momentem je soud s Vilémem Novým a to je právě jedna z události, kterou si myslím, že zřejmě nikdo moc nezná, protože se procesu neúčastnilo mnoho lidí, kromě pár svědků a kamarádů Zátopka, kteří se podle mě za jeho chování styděli. Myslím, že se ale jedná o historickou neznalost,“ vysvětlil historik.

K této kauze se v knize rozhovorů s novinářkou Ivanou Karáskovou vyjádřila i jeho žena Dana, která svého muže opět hájila. „Odešel z toho důvodu, protože dospěl k závěru, že ta žaloba nemá šanci na úspěch. Což se pak taky ukázalo. Lehko se na člověka plivne. My jsme byli známí, a tak nás režim zneužíval. Takových momentů bylo víc,“ bránila Zátopková svého manžela.

Schovánek a Blažek se shodují, že pro normalizační režim bylo důležité získat známé osobnosti, které byly otevřenými podporovateli Pražského jara, mezi něž Zátopek patřil (dokonce podepsal i s manželkou manifest Dva tisíce slov), zpět na svou stranu. Zátopek tak zřejmě podlehl velkému tlaku. V roce 1972 navíc odvolal i svůj podpis manifestu Deset bodů ze srpna 1969.

Jeho veřejné pokání režimu nestačilo, atlet byl vyhozen z armády a nikde ho nesměli zaměstnat. Práci našel až ve firmě Stavební geologie, kde musel několik let jezdit po Československu a kopat studny. „Zátopek i potom ale například odsoudil Chartu 77, kdy její signatáře označil za politické dobrodruhy, kteří se snaží vrazit nůž do zad společné práce,“ uvedl Schovánek s tím, že je podle něj absurdní takového člověka idealizovat. Narážel tím mimo jiné na nynější film režiséra Davida Ondříčka Zátopek, v němž atleta ztvárnil herec Václav Neužil a jeho ženu Danu Zátopkovou pak herečka Martha Issová.

„Film je v tuto chvíli v postprodukci a zatím se rozhodujeme, jestli bude premiéra v původně plánovaném termínu 13. srpna, nebo zda ji vzhledem k současné situaci posuneme,“ uvedla pro Echo24 mluvčí filmu Zátopek Uljana Donátová. „O filmu proběhla mezi tvůrci diskuse. Autoři samozřejmě zpracovávali nejen sportovní, ale i ty životní, osobní situace v životě Emila Zátopka. Ale na detaily si budou muset diváci počkat, až film půjde do kin,“ dodala Donátová.

Olympiáda bez sportovců ze socialistických zemí bude mít nižší úroveň, napsal Zátopek

„Některé věci se ve filmu objevit zřejmě nemusí. Myslím si, že kdyby se tato část Zátopkova života ve filmu neobjevila, tak by to bylo špatně,“ uvedl pro Echo24 Blažek. „Mně to vadilo i v Hořícím keři (třídílný televizní film HBO – pozn. red.) a taky jsem to všem řekl, včetně Agnieszky Holland (režisérka snímku – pozn. red.). Možná se báli, že je bude žalovat paní Zátopková. V tom filmu například Zátopek není vůbec, což úplně nechápu. Ale je jasné, že každý má nárok na to, aby některé věci neuvedl, přece jen se nejedná o dokument, ale o historický hraný film,“ dodal historik.

Za další problematickou kauzu považuje Radek Schovánek Zátopkovo vyjádření k rozhodnutí Sovětského svazu a posléze i Československa neúčastnit se olympijských her v Los Angeles v roce 1984. Zátopek bojkot ze strany Československa přivítal a uvedl, že pokud organizační výbor dovolí, aby bylo vyhrožováno sportovcům, jde o vážné porušení Olympijské charty. „Neúčastí sportovců ze socialistických zemí bude mít olympiáda nesporně nižší úroveň,“ tvrdil tehdy Zátopek.

Spisovatel Pavel Kosatík pro Echo24 uvedl, že Zátopek měl důvody se obávat. „On se nejdřív bál, že za to, jak v roce 1968 mluvil proti SSSR, půjde na dvacet let sedět, tím mu vyhrožovali, navíc on jako vysoký důstojník armády byl v hledáčku ještě mnohem více. Nakonec zjistil, že na dvacet let nezavřeli nikoho, což všechna ta jeho doznání učinilo dvojnásob zbytečnými,“ vysvětlil Kosatík s tím, že v době, kdy se vyjadřoval k olympiádě už ho měl režim zlomeného, navíc měl podle spisovatele Zátopek v té době problémy s alkoholem.

„Tyto i další veřejná vystoupení Emila Zátopka ukazují, že jej nelze považovat za morální vzor a také, že jeho žena Dana byla výrazně inteligentnější než on,“ uvedl Schovánek.

„Dana ho krotila, protože jednak plácal páté přes deváté a jednak si neuvědomoval, že u něj jako u plukovníka armády a symbolu československo-sovětského přátelství to Sovětům vadí víc, než když totéž říká někdo jiný. Po roce 1989 už tu minulost oba moc neřešili,“ uvedl pro Echo24 spisovatel Kosatík.

Světlým momentem naopak bylo období před zmiňovanou olympiádou v Helsinkách, na které později Zátopek zazářil a on i jeho žena (získala zlato v hodu oštěpem) se tam stali skutečnými hvězdami tehdejšího sportu. Zátopek se tehdy totiž zastal svého kamaráda Stanislava Jungwirtha, kterého režim na hry nechtěl pustit mimo jiné kvůli otci, který byl politickým vězněm v Jáchymově. Zátopek tehdy řekl, že na olympiádu nepojede, pokud by úřady Jungwirtha nepustily. Režim nakonec účast Zátopkova přítele povolil, protože potřeboval, aby Zátopek na hrách vítězil, což se nakonec také stalo. Tato událost je mimo jiné ústřední zápletkou komiksu Zátopek: ...když nemůžeš, tak přidej!, jehož autory jsou Jaromír Švejdík (alias Jaromír 99) a Jan Novák.

Podle Blažka má Česko a Československo ve své historii řadu dalších hrdinů, kteří mohou být považováni za inspirativní. Mezi jinými zmínil například i Věru Čáslavskou, která získala hned sedm zlatých a čtyři stříbrné olympijské medaile postupně z olympijských her v Římě, Tokiu a Mexico City ve sportovní gymnastice. „Věra Čáslavská za sebou určitě takovéto excesy neměla, i když zase měla jiné, třeba rodinné problémy, to je úplně jiná, nesrovnatelná rovina,“ podotkl Blažek v rozhovoru pro Echo24. „Pro mladou generaci je podle mě důležitější, jak se kdo choval v některých klíčových bodech svého života, než to, že byl dobrý běžec,“ dodal.

„Ačkoliv neznáme přesné podrobnosti o náplni Zátopkovy spolupráce s StB, respektive s vojenskou kontrarozvědkou, přijde mi, že i bez toho máme dost informací na to, aby se z něj nedělala nějaká morální ikona,“ uzavřel Blažek. Podle Kosatíka je naopak Zátopek i přes všechny své přehmaty největší český sportovec všech dob. „Za to zasluhuje obdiv. To mi stačí,“ uvedl Zátopkův životopisec.