‚Nejemotivnější příběhy jsou z uprchlického tábora v Ugandě‘

Organizace CARE, zaměřená na pomoc ženám a dívkám ohroženým chudobou, patří mezi největší humanitární organizace na světě. V čele její české pobočky je už čtvrtým rokem Jan Koubek Kejzlar. Ten v rozhovoru pro Echo24 hovoří o tom, jak se na podporu ekonomické soběstačnosti žen v afrických či asijských zemích dívají muži, i o tom, jak moc jsou Češi ochotní přispívat na činnost humanitárním organizacím.

Proč cílí CARE zrovna na ženy a dívky zasažené chudobou?

Ženy a dívky tvoří padesát procent populace a patří mezi nejzranitelnější a nejvíce ohrožené chudobou a násilím, které provází konflikty. CARE zachraňuje životy, pomáhá lidem dostat se z chudoby v zahraničních zemích. A to tak, že působí přímo v místě potřeby. Máme pobočky ve více než 94 zemích. Zhruba v 80 z nich opravdu realizujeme své projekty, zjišťujeme potřeby lidí na daném místě a snažíme se podporovat nejpotřebnější obyvatele k tomu, aby byli soběstační. Cílem je i podpora ekonomické soběstačnosti žen.

Nejemotivnější příběhy znám z uprchlického tábora v Ugandě, kde podporujeme uprchlíky z Jižního Súdánu. Ženy, které utekly s prázdnýma rukama do uprchlického tábora, se s naší pomocí snaží o drobné podnikání. Ať už jde o vyšívání, hospodaření nebo výrobu čehokoli, čím si zajistí obživu.

Co tomu říkají místní muži, kteří mají o soběstačnosti žen třeba jinou představu než Evropané? Nenarušujete jejich představu o tom, jaké postavení má žena mít?

Narušujeme a děláme to cíleně (smích). Ale bez zapojení mužů by naše projekty nebyly možné. Zapojení mužů a vysvětlování a přesvědčování mírnými prostředky je nezbytné. Máme s tím pozitivní zkušenosti. Daří se jednak měnit přístup mužů a jednak snižovat domácí násilí. Největším výsledkem je, když muži sami vystupují proaktivně směrem k ostatním mužům a říkají jim, že si ženy zaslouží víc respektu a podpory.

Zmínil jste mírné prostředky, kterými muže přesvědčujete. Které to jsou?

Například divadlem. Divadlo a tzv. drama groups máme například v Ugandě a na Balkánu. Divadlo umí různá témata představit velmi akceptovatelným způsobem a předvést reálné situace tak, aby bylo srozumitelné jejich nenásilné řešení.

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.

Reagovali někdy tamní muži negativně?

Setkáváme se s negativními reakcemi a nedůvěrou při prvních setkáních. Mužům musíme dokazovat, že cílem není změna kultury nebo potlačení jejich rolí. Často za tou ostrou reakcí až agresí najdete muže, který si nevěděl rady s odpovědností za rodinu v aktuální, kritické situaci a potřeboval jen ukázat způsob, jak neztratit tvář.

CARE pomáhala už v poválečnému Československu

V zemích, zasažených chudobou, působí vaši pracovníci, nebo nějací dobrovolníci?

CARE je založená na tom, že v daném místě působí místní personál. Využíváme tedy místní kapacity a znalosti, protože místní nejlépe znají podmínky a potřeby svých komunit. Tady v ČR získáváme finanční prostředky, které se potom využívají na realizaci projektů a programů v místě, kde jsou potřeba, ve spolupráci s domácím personálem.

Jak své projekty financujete?

Částečně z dotací českých ministerstev, ale i z České rozvojové agentury. Ucházíme se o dotace v každoročním dotačním řízení různých ministerstev. Spolu s ostatními organizacemi s podobným zaměřením soutěžíme naše projekty. Vedle toho získáváme významné dary. Neobešli bychom se bez individuálních darů drobných i velkých přispěvatelů.

CARE působí v Česku dlouho?

Déle, než byste čekala. Česká pobočka sice byla založena před deseti lety a aktivněji jsme začali působit před třemi lety, kdy se vytvořila skutečná česká pobočka, nejen ta řízená z Rakouska. Původní přítomnost CARE ale souvisí s poválečnou Evropou, která potřebovala pomoc. Díky aktivnímu zapojení veřejnosti v USA se podařilo odesílat po druhé světové válce humanitární balíky pomoci, které nesly označení CARE. To byla zkratka kooperativy pro obnovení Evropy. Podařilo se podpořit například sirotky. Máme pamětníky, kteří vzpomínají, jak rozbalili balík a kromě základních potravin v nich našli i burákové máslo a čokolády.

‚Zapomenuté jsou dlouhodobé krize‘

Kde podle vás dnes nejvíc chybí humanitární pomoc?

Mezi hlavními aktuálními krizemi, kterým věnujeme úsilí a pozornost, jsou potravinové krize ve východní Africe, především v Jižním Súdánu a na jihu Etiopie. Zapomenuté jsou i dlouhodobé krize. Především v Demokratické republice Kongo, kde dlouhotrvající konflikt a místní nepokoje vedou k další vlně uprchlictví. Zajímají nás i uprchlické vlny v Myanmaru a v Jemenu a Sýrie.

Co Češi a charita? Posíláme peníze humanitárním organizacím ochotně?

Z mojí zkušenosti vyplývá, že Česko je na tom velmi dobře co se týče ochoty podporovat finančně i věcnými dary projekty v zahraničí. Patříme k těm nejvíce aktivním.

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.

Dále čtěte:

Sýrie byla jen začátek. Do Evropy může přijít nová migrační krize, varuje OSN

Z válkou zmítané Ghúty prchlo za necelý měsíc přes 100 tisíc lidí