Den, kdy jsem se stal antikomunistou aneb Miluji generála

Dnes (13. 12.) je to čtyřicet let od vyhlášení tzv. válečného stavu v Polsku. Pamatuju si docela dobře na ten den, byla to neděle, začalo to tím, že v „naší“ televizi vystoupil ráno ředitel Zelenka, takový kariérní ničema s inteligentní tváří, a starostlivě promluvil k národu. Pravil, že s Varšavou není telefonní spojení a že dle zpráv polské tiskové agentury převzal vládu Vojenský výbor národní záchrany, polsky WRON, říkalo se mu pak Vrána. Potom se vysílal projev generála Jaruzelského. Prkenný generál v černých brýlích čte bez jakékoli emoce cosi o tom, že Polsko se ocitlo na okraji katastrofy, a o nutnosti zachránit zemi. To znamená vést válku proti vlastním občanům.

Možná to byla (po vraždě Johna Lennona) první historická událost, kterou jsem vnímal se vším všudy – a vnímal jsem ji jako událost strašlivou a zdrcující. Bylo mi patnáct a myslím, že jsem se toho dne stal definitivním antikomunistou a definitivním polonofilem, tedy člověkem zamilovaným do Polska. To se moc nezměnilo. Osmdesátá léta se rozbíhala a vypadalo to na život v hnusné a prolhané temnotě, kde bude každý pokus o získání kousku svobody udupán, potlačen a zardoušen, jako právě v tom Polsku. Tím odporným, asiatsky zaostalým impériem, které si říkalo Sovětský svaz, nebo jeho přisluhovači, kterých se v každé té zemi našlo dost. I v tom Polsku se jich našlo dost.