Marta Kubišová: Vždycky zůstanou ti, kdo se bojí o plat a pozici

UNIKÁTNÍ KNIHA PROMĚNY SVĚTA

Marta Kubišová: Vždycky zůstanou ti, kdo se bojí o plat a pozici
Zpěvačka Marta Kubišová. Foto: Jan Zatorsky
3
Domov

Echo24

Osud Marty Kubišové je vzorová ukázka toho, jak mohly politické zvraty ovlivňovat osobní život: nejpopulárnější česká zpěvačka byla normalizačním režimem takřka ze dne na den odsunuta na okraj společnosti, kde strávila dvacet let. Potom se v listopadu 1989 náhle vrátila, jakkoli ke kariéře už jí chyběl ten správný věk. Nicméně Marta Kubišová přece jen zažila ještě jakýsi druhý comeback – což byl ten pravý čas na bilanční rozhovor o zvratech a nepravidelnostech v jednom životě.

S Martou Kubišovou jsme hovořili na jaře 2015, kdy zmiňovala, že posledních pětadvacet let nedělá nic jiného, než že se snaží sestoupit z piedestalu.

Máte s odstupem let vysvětlení, jak jste se na tom piedestalu najednou ocitla?

To bylo dáno jedinečným okamžikem té revoluce, což prostě byla neopakovatelná doba. Z toho druhého startu ve mně zůstává vzpomínka, že na sebe beru obrovskou kouli a že vstupuji do prostředí, ve kterém se těžko orientuji, že nevím pořádně, s kým a jak, a že nemám jistotu, jak to zvládnu. Já jsem si hned zkraje roku 1990 vzala dva roky neplacené dovolené z Výstavby sídlišť, kde jsem tehdy pracovala, že budu pozorovat situaci. S Lubošem Andrštem jsme potom dali dohromady kapelu, se kapelou jsme vystoupili v Praze a vzápětí jeli do Paříže, hráli jsme ve Frankfurtu, v Berlíně… Ve Vídni jsem zpívala Modlitbu, kterou tam dirigoval nějaký Rumun, z čehož jsem měla husí kůži, protože já jsem na něj neviděla a on zase tu písničku nikdy předtím neslyšel. Dirigoval to jako Na krásném modrém Dunaji. Nebo Japonsko: je koncert v Takasaki, symfonický orchestr, který nádherně zahrál Dvořáka… byli minimálně na úrovni naší národní filharmonie. Orchestr hrál hodinu a půl, já vystupovala až na konci, jenom s Modlitbou – a měla ohromný úspěch. Tehdy jsem se skutečně až styděla, jako že jsem filharmonikům ukradla smetanu. Vlastně i v té době mně samé některé momenty připadaly bizarní, občas jsem si v duchu říkala: Už to trvá nějak moc dlouho. Mně vždycky záleželo na tom, aby mě lidi brali víc jako zpěvačku než jako ikonu. Ta dnešní zvýšená vlna zájmu mě někdy až vysiluje a tím filmem (Marta, režie Olga Sommerová – pozn. red) jsem si pěkně zavařila. Byť to samozřejmě vůbec nemůžu vyčítat ani Olze, ani lidem, kteří ve filmu o mně – většinou hezky – mluví. A byť mě samozřejmě zájem těší. Koho by netěšil.

Člověku ten film taky evokuje zvláštní, často až lehce podezřelý patos během slavného roku 1990. Ve filmu vám například po koncertu mladá slečna nese 21 růží – každá je za jeden rok zákazu. Pak vám šéfredaktor Mladého světa s omluvou předává doživotního Zlatého slavíka. Publikum bouří nadšením, všichni si užívají dojetí. Ale kde byli půl roku předtím?

Jestli myslíte, že lidi u nás fungují ve vlnách, to ano. Jenže to neovlivníte. Ani já to v roce 1990 samozřejmě nemohla ovlivnit.

Nemáte někdy pocit, že všechny ty pocty prokazované dnes vám a dalším lidem, kteří byli stateční za komunistů, vytvářejí v mnoha lidech příjemnou představu, že doba, kdy bylo potřeba se mravně vyhranit, vzít na sebe riziko v kariéře, už je bezpečně pryč a že se na mravní dilemata mohou dívat jako na film pro pamětníky, podržet palce v kině?

Pokud to tak někdy je, tak nikoli mým zaviněním. Já jsem se nezměnila. Mí kolegové na začátku 70. let se vesměs báli, že přijdou o zaměstnání, a to se samozřejmě pořád opakuje. Dneska je to svým způsobem stejné, jako když Husák v roce 1970 vyhlásil normalizaci. Tam se taky lámaly ledy. U nás se ledy lámou každou chvíli, akorát už to dnes lidi nepociťují tak silně, poněvadž věci se dějí míň vyhroceně. Ačkoli pro někoho to je vyhrocené i dnes, třeba to, co udělali vám, kdy Lidové noviny najednou spadly pod pana Babiše, a pár si vás řeklo: To ne, tohle přestává být svobodná novinařina. Vždycky zůstanou ti, kdo se bojí o svůj plat a pozici, kterou si postupně vydobyli. Ale takový je život – a způsob uvažování lidí nepředěláte. I když jednou se jich třeba dějiny zeptají. Já, abych to stočila zpátky k sobě, jsem se tehdy nemusela ničeho bát. Pro mě bylo směrodatné, když mi maminka řekla: Děláš to dobře.

Do jaké míry jste s kolegy z branže během normalizace ztratila kontakt? Pamatuji se, že jste po listopadu 1989 vyzdvihovala Václava Neckáře, že se vám snažil pomáhat. Byli i další?

Jediní dva, kdo opravdu výrazně projevovali účast, byli Zdeněk Rytíř, což byl ovšem textař, a právě Vašek. Mimochodem, pan Šlosar, který byl mým ředitelem ve Výstavbě sídlišť, Vaškovi dozoroval stavbu baráku v Krči. Vašek za mnou chodil častěji, jednou přišel s nabídkou, že teď je v Ústí nad Labem v nějaké agentuře, kde mu dali volnost vzít si za pěveckou výpomoc, koho chce. Já jsem mu říkala: Vašku, vždyť tě zakážou, co blbneš. To od něho nebyl jediný takový nápad, ale všechny jsem mu šťastně rozmluvila. Dobrý byl taky například Milan Chladil, když mě náhodou potkal ve Štěpánské na ulici, tak si mě hodil přes rameno a choval se normálně, jako kdyby žádná normalizace nebyla.

Celý rozhovor Daniela Kaisera s Martou Kubišovou si můžete přečíst v knize Proměny světa, kterou vydává Echo. Můžete ji výhodně získat zde.

Kniha Proměny světa představuje zejména výběrem 25 zahraničních osobností unikátní soubor, který v jiném českém vydavatelství nemá obdoby. V knize se objeví společně Roger Scruton, Edward Lucas, Vladimír Bukovskij, Peter Pomerantsev, Timothy Snyder, Alain Finkielkraut, Alain de Benoist... vedle Roberta Kvačka, Petra Čorneje, Kamily Bendové, Deborah Tigridové, Karla Schwarzenberga, Marty Kubišové nebo Jiřiny Prekopové. Kniha je výjimečná obsahem i provedením, má šest set stran a pevnou vazbu. Knihu můžete získat za výhodnou cenu ZDE.

Níže najdete seznam všech osobností, se kterými jsme rozhovory vedli. Kniha je také koncipovaná jako ojedinělý dárek.

Za sedm let existence Týdeníku Echo jsme připravili na 700 rozsáhlých rozhovorů. Jsou to rozhovory s jedinečnými osobnostmi a my jsme z nich vybrali 50 nejzajímavějších. Ani po čase neztratily nic ze své aktuálnosti, atraktivity a svého poslání. Dvacet pět rozhovorů jsme vedli se zahraničními osobnostmi – předními mysliteli a intelektuály z anglosaského světa, Francie, Izraele, Ruska nebo z blízkého sousedství (Německa, Polska, Maďarska).

Orientace

ROGER SCRUTON, filozof
DOUGLAS MURRAY, spisovatel a aktivista
TIMOTHY SNYDER, historik
EDWARD LUCAS, novinář a spisovatel
GEORGE FRIEDMAN, odborník na národní bezpečnost a geopolitiku
ROD DREHER, spisovatel
MATTHIAS BURCHARDT, antropolog
ALAIN FINKIELKRAUT, filozof
PASCAL BRUCKNER, spisovatel a intelektuál
GUY SORMAN, ekonom a filozof
ALAIN DE BENOIST, filozof
IVAN KRASTEV, politolog
MANFRED SPITZER, psycholog a neurolog
PAUL RUSESABAGINA, aktivista

Evropa, Izrael a islám

ŠMUEL BAR, specialista na radikální islám
DANIEL SCHUEFTAN, akademik
PAUL LENDVAI, spisovatel a komentátor
JIŘÍ HABSBURSKO-LOTRINSKÝ, podnikatel a diplomat
PAWEL SPIEWAK, ředitel Židovského historického institutu ve Varšavě
ANDRZEJ NOWAK, historik
DANIEL PIPES, historik
TOM HOLLAND, historik a spisovatel
JOHN O’SULLIVAN, spisovatel a komentátor
ROBERT GERWARTH, historik
DANIEL HANNAN, poslanec Evropského parlamentu a intelektuál
SEYRAN ATESOVÁ, bojovnice za lidská práva

Český svět

DOMINIK DUKA, arcibiskup
JIŘINA PREKOPOVÁ, psycholožka
MARTA KUBIŠOVÁ, zpěvačka
KAMILA BENDOVÁ, matematička
PETR ČORNEJ, historik
JOSEF KOUTECKÝ, lékař
JAROSLAV RÓNA, sochař a malíř
DEBORAH TIGRIDOVÁ, lékařka
ROBERT KVAČEK, historik
STANISLAV KOMÁREK, biolog
JIŘÍ BARTOŠKA, herec a prezident festivalu
MICHAL PULLMANN, děkan Filozofické fakulty UK
JAROSLAV VRZALA, veterán protikomunistického odboje
PAVEL KOLÁŘ, fyzioterapeut
JAN PIRK, kardiochirurg
KAREL SCHWARZENBERG, politik
ONDŘEJ FOUS, zahradník
JAN MACEK, akademik
RADKIN HONZÁK, psychiatr a spisovatel
PETR PITHART, politik a esejista

Rusko a my

VIKTOR JEROFEJEV, spisovatel
PETER POMERANTSEV, novinář a spisovatel
MARK GALEOTTI, analytik
VLADIMÍR BUKOVSKIJ, disident