Překotný vývoj televizního trhu posledních let zkrátka není na konci a vstupuje do další fáze: stejně jako jiná odvětí ho po bohatém desetiletí zřejmě čekají chudší roky, píše Lukáš Novosad.
Foto: HBO
1
Maďarský premiér Viktor Orbán v pátek řekl, že na návštěvu své země pozve izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a zajistí, že zatykač, který na Netanjahua ...
Minulý týden oznámila tuzemská pobočka společnosti HBO, že po sloučení své mateřské firmy WarnerMedia se společností Discovery již nadále nebude produkovat původní český obsah. Z nabídky videotéky HBO Max rovněž zmizely některé odvysílané tuzemské pořady – například seriál Bez vědomí a nový gastrocestopis Spolu & hladoví. Slovensko-český seriál Víťaz, jenž je nyní v postprodukci a jenž má pojednávat o tom, jak se vede slovenskému premiérovi, když skončí ve funkci a chce se vrátit do běžného života, už videotéka ani neuvede a rovnou bude usilovat prodat ho zájemcům z jiných stanic.
To jsou konkrétní výnosy doprovázející slovo restrukturalizace, jímž HBO změny své strategie objasnilo a jež většinou neznamená nic jiného než špatné zprávy, úspory a propouštění. Překotný vývoj televizního trhu posledních let zkrátka není na konci a vstupuje do další fáze: stejně jako jiná odvětí ho po bohatém desetiletí zřejmě čekají chudší roky.
Česko v nastalém kurzu ovšem není samo, HBO plánuje šetřit také na jiných evropských trzích s výjimkou francouzského a španělského. Zprávy, které tím do Evropy firma vysílá, jsou nasnadě: zaprvé že konkurence na trhu digitálních videoték je velká, takže je třeba věnovat se najmě tvorbě globální (to znamená americké), jejíž pořizovací náklady sice rostou, ale pořád je nejsnáz prodejná kamkoli do světa. Zadruhé že většinu jiných produkcí utne, aby nadále nemusela živit mnoho náhle zbytných zaměstnanců, dík čemuž značně ušetří. Navíc tím uklidní své nervózní akcionáře. Zatřetí získá větší přehled o celé firmě, protože evropský trh je neuchopitelný. Kvůli četnosti jazyků a různorodému náhledu na dějiny a byznys je totiž výrazně komplikovanější než celý kontinent Severní Ameriky na své anglicko-španělsko-francouzské trojnožce.
Zda bude následkem nové politiky zadrhnutí byznysu v celé Evropě, jak se nyní předpovídá, těžko soudit. Dá se ale předpokládat, že přinejmenším dočasný šok bude novinka znamenat pro celou střední Evropu, kde HBO tvoří hlavního konkurenta veřejnoprávním televizním producentům. Konkrétně u nás bude situace ještě o to komplikovanější, že do krize se kvůli vysoké inflaci a klesající reálné hodnotě koncesionářských poplatků dostává rovněž Česká televize. A tak se v současnosti jeví, že lídrem tuzemského televizního vysílání v příštích letech se stane videotéka Novy Voyo, která značně investuje do svého rozvoje a usiluje získat rentabilní počet předplatitelů.
Nastalý problém má své podmnožiny: jednak zmíněný těžko předvídatelný dopad na celý průmyslový segment, tedy na zaměstnanost tvůrců i obslužného personálu. Jednak úpadek prestiže tvorby z naší části Evropy, jež v posledních letech začala růst a měla našlápnuto přinést díla, která by inspirovala možná nejen na západ od nás (bez ohledu na to, že internetová produkce tvoří ještě jiný segment tvorby, než je ten televizní, připomeňme, že internetový seriál #martyisdead získal před třemi lety hlavní ocenění na Mezinárodních cenách Emmy v kategorii kraťasů). Se škrty v HBO zkrátka rozvoj lokální produkce přijde o důležitou větev. Jiné nadnárodní filmy totiž národní produkci prozatím nepěstují – a vzhledem k ekonomicky napjatým časům kvůli ruské válce na Ukrajině ji, rovněž s přihlédnutím k rozhodnutí HBO, pěstovat nejspíš ani nezačnou.
Třetí podmnožinou je vliv streamovacích videoték na chování jejich uživatelů, respektive to, jak jsme proměnili své návyky sledovat televizi. Odráží se v nich myslím rozežranost bohatého světa, ono už nevědomé přesvědčení, že máme nárok na regály plné zboží, a běda, kdyby nám je někdo chtěl vzít. Zaslechl jsem nedávno v Českém rozhlase postřeh, že „zatímco dříve jsme kroužkovali v televizním programu, kdy budou vysílat pořad, jenž nás zajímá, nyní máme v mobilech nastaveno, do kdy je ve videotéce přítomen pořad, na který se chceme podívat“. Nářky nad zmizením některých pořadů z nabídky HBO (jež byly odstraněny proto, aby mohly být prodány jinam a stanice z nich tak získala další peníze) jsou nezřídka vedeny rozhořčením, jak si to televize mohla dovolit, když jde o odvysílané věci, tedy odležené zboží, na které se už nestojí fronty a které si divák chce pustit jen tak, pro radost z opakování. Jenže HBO si to dovolit může, stejně jako může kterákoli jiná firma stáhnout z prodeje kterýkoli svůj výrobek.
Lpění na tom, mít neustále po ruce všechna oblíbená díla – nebo jen potenciálně oblíbená (to jsou taková, která ještě neznáme, ale na základě reklamy předpokládáme, že se budou líbit) – znamená, že se tato díla stávají neživotnými. Knihy v domácí knihovně spíše nečteme, protože je odkládáme na později, „až bude více času“. Zato knihy z veřejné knihovny s omezeným termínem zápůjčky přelouskáme spíš. Zřídkakdy zhlédnuté filmy na videokazetách se kdysi hromadily stejně jako v domácnostech ony videokazety, takže mezi jejich haldami bylo jednodušší počkat, až film půjde v televizi, dopředu se na jeho vysílání nachystat a pak si jej o to víc vychutnat (takto jsem po několika letech nadšeně zhlédl Vinnetoua). Dočasnost, prchavost je to, co dělá umění a kulturu přitažlivými.
Streamovací služby nám za úplatu nabídly lež vlastnímu svědomí: uskladnit své potenciální videotéky jinde, mimo dosah vlastních očí. Máme tak uvěřit, že více máme pod kontrolou, nač se díváme. Máme si myslet, že jenom my sami jsme dramaturgy svého volného času. Možná je to stárnoucí neochotou trávit hodiny a hodiny u obrazovky, možná jsem prostě už takzvaný boomer – leč přiznávám, že odstranění některých položek z vysílání HBO mi udělalo radost. Připomnělo mi, že ani dobrý seriál nemám k dispozici napořád a že pokud jsem si nenašel čas vidět ho při premiérovém uvedení, o několik let později už to pravděpodobně nedoženu. Proč? Protože pochopitelně sleduji jiný seriál.
00:02
