České rovnostářství sílí na evropský rekord

Hitem společenských debat posledních let je zvyšující se nerovnost v příjmech. Právě jí se vysvětluje rostoucí populismus a nástup různých podivných protestních spolků a figur. K tomu je potřeba připočíst, že reálné příjmy středních vrstev, tradičního základu stabilních a vysoce civilizovaných společností, stagnují.

Příklon více než poloviny českých voličů k destruktivním stranám (SPD, ANO, komunisté) se tím bohužel vysvětlit nedá. Pravé příčiny destruktivního chování voličů bude potřeba hledat jinde.

Česko totiž v době, kdy v řadě západních zemí roste nerovnost, se dostalo na první příčku jako nejvíce rovnostářská země z celé Evropské unie podle aktuálního žebříčku, který včera zveřejnil Eurostat. Země jsou na něm seřazeny podle toho, jak velká propast zeje mezi pětinou nejbohatších a pětinou nejchudších občanů. Čím je číslo nižší, tím je společnost rovnostářštější. V Česku jsou příjmy horních dvaceti procent nejbohatších 3,5krát vyšší než dolních dvaceti procent. Ještě v roce 2005, tedy na vrcholu předchozího ekonomického boomu, to byl 3,7násobek. Před námi byli Švédové, Dánové, Finové, Slovinci. Ze zemí mimo EU také Island. Dnes jsou těsně za námi Slovinci, Slováci a Finové, následovaní Belgičany a Nizozemci.

Nerovnost v Dánsku, vycházejícím jako země s jedněmi z nejšťastnějších obyvatel na světě, se za tu dobu zvýšila ze 3,5- na 4,1násobek. Například v roce 2009 tady příjmy horních dvaceti procent byly 4,6krát vyšší než spodních dvaceti procent.

V Německu se příjmová nerovnost od roku 2005 zvýšila ze 3,8- na 4,6násobek. Ve Švédsku, považovaném za etalon rovnosti, o němž snili všichni klasičtí socialisté, se ve stejné době propast mezi dolními a horními dvaceti procenty prohloubila za 3,3- na 4,3násobek. Ve Francii vzrostla nerovnost ze 4násobku na 4,6násobek.

Naopak v Polsku se nerovnost snížila z velmi vysokého 6,6- na 4,8násobek. I v tom může být jedno z vysvětlení, proč je současná konzervativní vláda tak populární.

Nerovnost v příjmech nesouvisí s bohatstvím. Vůbec nejvyšší rozdíly jsou ale v chudých zemích jihovýchodní Evropy. V Bulharsku, Rumunsku a v jižním křídle eurozóny. V Řecku, Portugalsku, Španělsku a Itálii. A zároveň ve trojici postkomunistických pobaltských zemí. V Lotyšsku, Litvě a Estonsku. Velká Británie, o které se v souvislosti s nerovností tolik mluví, se za posledních třináct let stala podstatně rovnostářštější a dostala se těsně nad průměr Evropské unie.

Řada sociologických studií ukazuje, že na spokojenost lidí má výrazně větší vliv než absolutní výška příjmu porovnání jejich životní úrovně a perspektivy s životní úrovní a perspektivou jiných. Tým psychologů a sociologů z univerzit v Cardiffu a Warwicku došel k závěru, že růst příjmů přináší lidem štěstí jen ve chvíli, kdy zároveň zvedá jejich sociální status. Velmi dobře situovaní lidé z vyšších vrstev nebývají spokojeni, pokud žijí těsně vedle elity a její standard mají denně na očích.

Klíčová otázka je, s kým se srovnáváme. A my se zjevně srovnáváme s Němci, Rakušany, Brity a vůbec životním standardem na Západě. A zjevně si připadáme, že po skoro třiceti letech svobody zbytečně zaostáváme. Pohled za sousedův plot se dá jistě vysvětlovat závistí, ale taky pocitem nespravedlnosti. Jednou z příčin současné frustrace, která se projevuje destruktivním chováním voličů, budou zjevně za Západem zaostávající příjmy. Pocit, že jsme relativně bohatá země chudých lidí. Zlost na ty, kdo nedokázali Česko pošťouchnout k sofistikovanější struktuře ekonomiky, která by vynášela vyšší platy. Dojem, že mysleli na životní standard svůj, nikoliv svých voličů. Tady někde jsou nejhlubší kořeny popularity sloganu Andreje Babiše, jak všeci kradnú.