Stárnutí má svoje výhody. Například člověka přivádí k tomu, aby nacházel vzory a inspirace ve zdrojích dříve nečekaných. Tím se dostávám k Mikeu Tysonovi, plus ...
Miroslav Kalousek složil po dvaadvaceti letech služby lidu poslanecký mandát, což některé lidi možná potěší, jiné asi zarmoutí, těch, kterým to bude jedno, bude méně než u běžného politika či poslance. Tím Kalousek opravdu nebyl, možná by se dalo říct, že Kalousek byl především postavou Kalouska. Nejzajímavější na něm bylo, jak do své kalouskovitosti dorůstal, přičemž by z toho vývoje mohl někdo napsat docela zajímavý román, toho žánru, kterému se v literární vědě říká „román vývojový“, Erziehungsroman.
V tom románu by byl na začátku asi nejprve trochu bezradný mladý inženýr, takový páralovský hrdina, který přemýšlí, jak se v tom režimu, který určitě nemiloval, ba jím opovrhoval, rozumně zabydlet, příliš se ale neumazat a nebýt sám sobě trapný, ale zase se nevystavit nějakému zbytečnému nebezpečí. Tak realisticky uváží, co dělat, a stane se členem pseudostrany lidové. V ní brzy vynikne jeho inteligence, takže když se ta strana po převratu (už jako KDU-ČSL) může stát stranou skutečnou, stane se její vycházející hvězdou. A protože ta strana opravdu nedisponuje přehršlí mladých energických mužů (s výjimkou velkého talentu Josefa Luxe), kteří by byli navíc z Prahy (i když Kalousek je původem Jihočech) a k tomu vypadali od pohledu jako někdo ze zakladatelské party ODS, těch mužů s leskem v oku a brilantinou ve vlasech, tak se mladému talentovanému Kalouskovi otevírá v 90. letech cesta, po které se šikovně vydá. Postupuje státními úřady a strukturami, což se mu bude hodit jednak proto, že se mnohému naučí a pochopí, jak vypadá stát zevnitř a co to je politika doopravdy. A druhak se mu to bude hodit jako tomu mladému hrdinovi z toho páralovského románu.
Tehdy se rodí mladý Kalousek jako profesionál moci a úřadů, ministerský tajemník pro různé služby, včetně asi těch vlastních. Onomu životopisci nebude co závidět, až bude rozplétat složité pavučiny různých těch kauz a případů, do kterých byl inteligentní Kalousek nějakým způsobem zapleten, ale nakonec vždy nějak rozpleten a vypleten. Jeho obdivuhodná schopnost ze všeho vybruslit se tak stane součástí Kalouskovy image, která ho na čas dokonce postaví do čela strany, jež se právě díky jeho zázračným manažerským a eskamotérským dovednostem má proměnit a zatraktivnit v něco úplně jiného, než byla dosud. Jenže dřív, než se to může, či spíše nemůže povést, Kalousek pochopí, jak je ta snaha marná, a začne proměna Kalouska samotného, jenž se postupně začne klubat z inženýrsko-technokratické housenky do motýlí image odpovědného politika téměř státnického rozměru, který možná i autenticky uvěří ve své poslání a začne ho také plnit. Za pomoci nezištného mentora, knížete Schwarzenberga, se kterým si opravdu lidsky porozumí, nastane proces kultivace Kalouska do nové formy, do formy top hipstera, který se pro někoho nečekaně, ale zákonitě postaví na věčně opouštěné a uvolňované místo české liberální politiky. Přes počáteční nelibost a nedůvěru pražské kavárny, která nějakou dobu musí setřásat předsudky, že je klerikál a zpátečník (ty kauzy jí zas tak moc nevadily), se Miroslav Kalousek stane sloupem progresivních sil české společnosti, oněch reálných pár procent moderních žen a mužů, kteří však ovládají mnohem větší počet procent mediálních a společensko-kulturních.
Ruku v ruce s tím jde obraz Kalouska jako téměř poslední hráze proti babišismu, který ho zčásti logicky, neboť na to dost lidí slyší, ale zčásti také nesmyslně identifikuje jako viníka všeho zla, kterému se má nová společenská třída vedená Kalouskovým antipodem Babišem postavit. Čím víc ho Babiš takto klasifikuje („Za všechno může Kalousek“), tím více vzrůstá jeho pověst symbolu starých dobrých demokratických časů, které byly Babišem zmařeny a zprzněny. Reálná síla jeho strany, tedy TOP 09, sice upadá, ale jeho osobní potenciál společenského šarméra, bonvivána a glosátora vykvete v tomto prostředí a v té situaci do podoby Kalouska téměř heroického, pomalu nástupce Václava Havla a přítele dalajlamy, což vyvrcholí máváním tibetskou vlajkou před branami Pražského hradu. V té době už je Kalousek někým, před nímž oko demokrata jihne a v mnoha poctivých srdcích a duších vyvolává pohnutí téměř sentimentální. On sám nese toto poslání s výrazem, jako by mu skutečně i sám věřil – a možná že i věří. Protože se však člověk nemůže zbavit nikdy sám sebe a jeho inteligence se vždy pojila se sarkasmem až cynického typu, tak se někde v koutku duše tomu možná sám diví a říká si, jestli ho přece jen ten vývoj nezanesl někam hodně jinam, než si původně mohl představit. Ale protože je to právě Kalousek, hrdina vývojového románu, tak lze předpokládat, že vývoj ještě nekončí a poslední kapitola není napsaná. Možná bude nejzajímavější.
00:07
