Když po mně něco moc chtějí, tak se vzepřu

Zuzana Brikciusová mi vždy připomínala postavu ze secesních obrazů z vídeňské kavárny, kam ovšem patří. Je vídeňsky šarmantní, občas prostořeká a přímočará. Kdysi dávno v Čechách byla nejmladší chartistkou, pak odešla do Rakouska, ke si vzala Eugena Brikciuse, básníka života a animátora společnosti. Občas se vrátí do Čech a je z toho rozruch.

Zuzano, co tě utvářelo do podoby, v níž se nalézáš?

Já jsem vyrostla v klasické česko-rakousko-židovské rodině, jejíž zbytky tehdy ještě v Praze existovaly. Češkou byla v té rodině máma, ale i ta se naučila česky až ve škole. Rodině velel dědeček s babičkou, babička byla Rakušanka, módní návrhářka z Vídně, dědeček byl z německy mluvící židovské rodiny, vystudoval v Paříži, byl to odborník na látky a koberce, později po válce učil anglicky, německy, francouzsky a uměl skvěle latinsky, což mu uznal i Evžen. Za války byl v koncentráku, protože byl tedy židovského původu, babička ne. Díky tomu, že se odmítla rozvést, tak mu zachránila život, protože se Židy z napůl árijských manželství se zacházelo jinak. Oni před válkou žili v Ústí nad Orlicí, kde byla velká textilní fabrika, dědeček tam byl prokuristou. Babička tam přijela z Vídně, aby tam navrhovala úpletovou módu, což byl tehdy velký hit. Tak se do sebe zamilovali, svatbu měli v roce 1933 ve Vídni.

Takže v pravém roce…

Ano, ale Hitler byl teprve v Německu. Pak se vrátili do Ústí na Orlicí, které bylo napůl německé, Němci tomu říkali Wildenschwert. Oni také mluvili doma německy. Když pak ale přišel Hitler až sem a zabral Sudety, tak babička na protest poslala mámu do české školy, přitom ona, chudák, předtím mluvila doma samozřejmě taky německy. Tohle myslím v sobě mám taky, že když se po mně něco chce, tak se vzepřu. Na dědečkovu rodinu těžce dolehl holocaust. Rodiče šli do Terezína, kde oba velmi brzo zemřeli. Jeho bratr Ernst byl sionista, pořád se připravoval, že odjede do Palestiny, nakonec umřel i se svým synem při pochodu smrti na jaře 1945. Sestra Marianne byla komunistka, ta byla v koncentráku od roku 1940, ovšem jako politická, možná kdyby neumřela na tyfus ve čtyřicátém čtvrtém v Osvětimi, tak by přežila. Dědeček se z koncentráku vrátil s podlomeným zdravím, uvažovali o tom, že by odjeli do Austrálie, ale na takovou dalekou cestu prý nebyl perspektivní, a do německy mluvících zemí nechtěl. To babička by se do Vídně ráda vrátila… No, zůstali v Čechách, v Praze.

Jak na tebe mluvili doma, když jsi byla malá?

Babička německy, dědeček většinou taky, já jim odpovídala většinou česky, bylo to takové zvláštní, řekla bych schizofrenní. Mluvit německy bylo tehdy v Praze poněkud na pováženou. Dědeček vždycky když nastupovali do tramvaje, tak řekl: Und jetz kein Wort… Oni se i přede mnou trochu drželi zkrátka, když mluvili o něčem háklivém, přecházeli do francouzštiny, a když mluvili německy, tak pro slovo Žid používali francouzské slovo le juif, já si říkala, co to je to lžuíf? A když jsem se ptala, tak mi říkali, ale nic, to je „živ a zdráv“… Moc kamarádů jsem taky neměla, což se úplně nezměnilo. No, byli to úžasní lidi, s dojetím a láskou na ně myslím. Evžen si dědečka nesmírně oblíbil, babička zemřela a nesměla jsem jí přijet ani na pohřeb.

Celý rozhovor si můžete přečíst na EchoPrime. Nebo v tištěném Týdeníku Echo. Přečíst si jej můžete zde.