„Němci zaseli vítr a nyní sklízí bouři.“ Přes tisíc spojeneckých bombardérů zcela zničilo Drážďany
Bombardování Drážďan
HISTORIE
1
Bombardování německých Drážďan koncem druhé světové války patří k nejkontroverznějším akcím Spojenců v Evropě. Série náletů, které začaly v noci ze 13. na 14. února 1945, si vyžádala desetitisíce obětí a zničila centrum města, jemuž se kvůli četným památkám přezdívalo Florencie na Labi. Spory o to, zda plošné bombardování hustě osídlených oblastí bylo eticky ospravedlnitelnou taktikou, neustávají ani po tři čtvrtě století.
Nálety na Drážďany nebyly nejhorší počtem obětí ani množstvím zničených objektů, poprvé zde ale němečtí civilisté čelili tak koncentrovanému bombardování. Hlavní strůjce letecké kampaně proti Německu, maršál Arthur Harris, přitom nepochyboval. „(V Rotterdamu, Londýně a Paříži) Němci zaseli vítr a nyní sklízí bouři,“ napsal. Podobně reagoval i britský premiér Winston Churchill. „Nikdy si nesmíme dovolit omlouvat se za to, co jsme provedli Německu,“ tvrdil o náletech.
Ničivý letecký útok na Drážďany přišel v době, kdy už byla situace na bojištích pro Berlín kritická. Pokus o rozhodující ofenzivu v Ardenách skončil krachem a rovněž na východě musel wehrmacht ustupovat pod tlakem Rudé armády. Přesto stále nebylo jasné, kdy konflikt skončí a kolik dalších životů si urputná snaha německého vrchního velení o oddálení porážky vyžádá. Aby uspíšili konec války, vypracovali Američané a Britové plán plošných náletů na strategicky důležitá města.
Ty měly znemožnit přesun německých jednotek na východ, a usnadnit tak postup Rudé armádě. Na seznamu cílů se spolu s Berlínem či Lipskem ocitly i Drážďany, významný železniční uzel a zároveň sídlo několika zbrojních závodů. První tuny zápalných a trhavých pum, dopravené těžkými bombardéry Lancaster britského Královského letectva (RAF), začala dopadat 13. února 1945 krátce po desáté večer. Druhá vlna náletu na tehdy sedmé největší německé město přišla zhruba o tři hodiny později.
Centrum Drážďan, plné úzkých uliček a historických budov s dřevěnou konstrukcí, bylo ideálním prostředím pro vznik ohnivé bouře. Požár viditelný i ze stokilometrové vzdálenosti nabyl takové intenzity, že obyvatele často nedokázaly ochránit ani sklepy domů, kde se schovali. Pozorný návštěvník města si dodnes může všimnout, kam až se ohnivá vlna dostala. Zkázu města pak po lancasterech RAF dokončily ve dvou následujících dnech americké „létající pevnosti“ B-17.
Jejich cílem bylo drážďanské seřaďovací nádraží, kvůli špatné viditelnosti, která znemožnila přesné zaměření, ale bomby nakonec zasáhly poměrně velkou plochu města. Z českého pohledu bylo podstatné, že část posádek ztratila během přeletu nad západní Evropou orientaci a svůj náklad omylem shodila na Prahu, kde exploze půltunových bomb zabily 701 lidí. Americké B-17 se nad Drážďanami objevily ještě 15. února, i tehdy ale bylo bombardování nepřesné a zasáhlo také okolí města.
Historikové se dodnes nemohou shodnout na tom, jestli mělo bombardování Drážďan vojenský smysl a zda smrt desítek tisíc lidí (dnes je obecně přijímané číslo 25 000 obětí) nemohla být válečným zločinem. Zatímco v centru prakticky vše lehlo popelem, kasárna a průmyslové objekty na periferii zůstaly v podstatě nedotčeny. Drážďany byly v této fázi války důležitým dopravním uzlem, ale železniční trať opět fungovala už za několik dní, poměrně brzy se znovu rozjela i průmyslová výroba.
Zničení saské metropole je nejznámější příklad spojeneckého bombardování německých měst, Drážďany ale nebyly ani zdaleka jediné. Cílem náletů byla i další podobně velká sídla jako Kolín nad Rýnem, Essen či Lipsko, na které během války dopadlo několikanásobně více bomb. Letecký útok na Hamburk v červenci 1943 pak měl nejméně 50 000 obětí, tedy nejméně dvakrát více než v případě Drážďan. Přesto ale právě jejich osud dodnes vyvolává největší kontroverze.
