1 Kapitola z dějin šedé zóny

Klausovy semináře pod dohledem StB

TÝDENÍK ECHO

Témata:

V normalizačním Československu existovala bez konfliktu s vládnoucí mocí dosti široká šedá zóna, tedy vrstva obyvatel, které nechával režim na pokoji za předpokladu, že vůči němu aktivně nevystupují a svoji loajalitu vůči panujícím poměrům prokazují například účastí v průvodu na Prvního máje. V takovém limbu se nacházeli i Václav Klaus a Miloš Zeman.

Nutno však podotknout, že první jmenovaný byl už od dob pražského jara jednou z osobností akademického světa, o kterých se vědělo, že jsou ochotny zajít dál, než bylo ve veřejném prostoru té doby běžné. Václav Klaus nastoupil do Ekonomického ústavu Československé akademie věd v roce 1964, čirou náhodou ve stejný den jako spolužák z gymnázia a přítel Tomáš Ježek. EÚ ČSAV byl v 60. letech klíčovou akademickou institucí nastolující témata o ekonomické reformě v socialistickém Československu, protože od roku 1961 stál v jejím čele Ota Šik, který se později stane jako zástupce ministerského předsedy její hlavní tváří. Ústav umožňoval v uvolněné atmosféře mladé generaci ekonomů vyjíždět na studijní pobyty do zahraničí, a navíc měl k dispozici širokou zásobu západní ekonomické literatury. Například Tomáš Ježek tak mohl díky tomu působit v Ženevě a Václav Klaus navštívil ze západních zemí postupně Francii, Itálii, Rakousko, Spojené státy, vedle toho také třeba Jugoslávii, jejímž systémem samosprávy podniků se hojně zabývali ekonomové na obou stranách železné opony. Kromě toho Klaus v roce 1968 založil a vedl Klub mladých ekonomů (zkráceně KMEN), který stihne vydat jeden sborník s názvem Symposium o podniku, do něhož kromě Klause přispěli také například Miloš Zeman a Lubomír Mlčoch.

Po invazi musel však spolek chtě nechtě svou činnost ukončit. Zajímavějším vkladem KMENu do veřejného prostoru než sborník samotný však bylo interview pro Československý rozhlas, z něhož se nám dochovalo pouze avízo, které mělo nastínit, o co v rozhovoru půjde. Vysílaní pořadu s názvem Klub mladých ekonomů zahajuje bylo naplánováno na úterý 22. srpna, ale kvůli vpádu vojsk Varšavské smlouvy k němu nedošlo. Avšak i torzo rozhovoru nám po padesáti letech ukazuje, že obsah rozhovoru, které trio Václav Klaus, Jan Klacek (budoucí tvůrce ekonomických programů ČSSD v 90. letech) a Miroslav Toms poskytlo, byl na tu dobu neobyčejně provokativní.

Klaus a spol. v rozhovoru výroky typu „Chtěli bychom si dovolit luxus akademické diskuse, který zatím nebyl možný“ napadli neexistenci diskuse o podobě socialistického hospodářství, ale také politickou ekonomii socialismu, což byla zvláštní disciplína ekonomické vědy v socialistických zemích, která rozvíjela velmi rigidní pojetí marxisticko-leninské ekonomické teorie a jejíž představitelé dohlíželi na dogmatičnost její aplikace v praxi, což mělo pro ekonomiky států východního bloku často katastrofální následky. Nejdůležitějším úryvkem, který se nám z interview zachoval, je však jasná kritika členů KMENu nedostatečnosti Šikovy reformy vedená zprava: „Stačí nám takový trh, jaký se zatím u nás rozvíjí? Pod slovem trh chápeme pouze trh zboží, nikoli trh práce a kapitálu…“ Klaus byl v té době znám jako prominentní kritik zmíněné reformy, avšak Šik si ho vážil a podle vzpomínek bývalého prezidenta mu dokonce se slovy „Tak vy jste ten známý kritik mé koncepce, ale přesto, jdu dělat místopředsedu vlády, byl bych rád, kdybyste se stal jedním z mých poradců“ nabídl místo po svém boku. K tomu sice nakonec kvůli násilnému přerušení pražského jara nedošlo, ale dokazuje to, že už v té době existovala mezi československými ekonomy malá skupina o generaci mladších lidí, kteří nezasaženi překotným zestátněním ekonomiky v 50. letech byli přesvědčeni o nutnosti hluboké reformy panujících hospodářských poměrů a Klaus byl jejím výrazným a hlavním organizátorem.

I když nutno dodat, že Klaus byl po celou dobu trvání socialismu velice opatrný v akcentaci důležitosti osobního vlastnictví oproti specifickým socialistickým formám vlastnictví, což byl základní stavební kámen plánovaného hospodářství. To potvrzuje například známé interview v rakouské televizi z podzimu roku 1989, kde velice obezřetný Klaus o osobním vlastnictví nehovoří. Bratrská pomoc vojsk Varšavské smlouvy však ukončila uvolněnou atmosféru panující v EÚ ČSAV v letech šedesátých, a ačkoli Klaus přežil několik posrpnových čistek, musel nakonec v roce 1971 jako jediný nestraník odejít. Zdůvodnění ze strany instituce bylo pro tu dobu vcelku pochopitelné: „… jeho (Klausův) přístup k teoretickým problémům nebylo možno vždy charakterizovat jako důkladně marxistický.“ Klausovi bylo po jeho nuceném odchodu doporučeno, aby se na několik let odebral do hospodářské praxe, což skutečně učinil a zakotvil ve Státní bance československé. V roce 1974 se sice pokusil vrátit na své bývalé pracoviště, ale jeho žádost byla vedením ústavu odmítnuta. Klaus tak musel svou akademickou kariéru nedobrovolně ukončit a místo toho se z něho stal řadový pracovník klíčové finanční instituce tehdejšího Československa. Opětovná příležitost pro osvětovou činnost mezi ekonomy se mu naskytla v roce 1979. Tehdy totiž začal pod hlavičkou pobočky Československé vědecko-technické společnosti pořádat z funkce vědeckého tajemníka ekonomické semináře.

Hlavním impulzem pro vytvoření seminářů byla snaha představit práci nejnovějších laureátů Nobelovy ceny za ekonomii. Zajímavé je, že ho na funkci tajemníka prosadil František Vencovský, který v té době působil jako poradce guvernéra SBČS. Vencovský byl žákem Karla Engliše, několikanásobného prvorepublikového ministra financí, poslance, guvernéra Národní banky československé a rektora brněnské a pražské univerzity. Vencovský se Klausových seminářů aktivně zúčastňoval a po pádu socialistického režimu vyučoval na VŠE, kde od roku 2008 na jeho počest nese největší posluchárna přízvisko Vencovského.

Šest desítek seminářů

Seminářů uspořádal Klaus mezi lety 1979 a 1986 necelých šedesát na různá aktuální témata týkající se ekonomie a ekonomicko-matematického modelování. Co je činí na svou dobu výjimečnými, jsou sborníky, které ze seminářů vzešly a zachycují písemný přepis přednesených referátů. Sborníků s názvem Ekonomické modelování je celkem dvanáct a vzhledem k tomu, že si je v malém nákladu distribuovali účastníci seminářů mezi sebou, nebyly donedávna volně přístupné badatelům v archivech. Témata příspěvků ve sbornících jsou různá: například články zabývající se metodologií ekonomické vědy, aplikované ekonomické studie z oblasti zahraničního obchodu, ale především texty představující seminaristům západní ekonomii a již zmiňované přibližování díla nositelů Nobelovy ceny za ekonomii. Majitelům sborníků se tak díky činnosti Klausových seminářů otevírala jedinečná příležitost dozvědět se na několika málo stránkách například základy monetarismu a dalších vlivných myšlenkových směrů tehdejší nesocialistické ekonomie.

Pořádání seminářů, editace a distribuce sborníků, shánění hostů a další věci spojené s chodem seminářů byly téměř výhradně na Klausovi, pro kterého setkávání po konci v Ekonomickém ústavu představovala možnost vyžití a částečné angažovanosti v akademickém světě, na jehož okraji se nedobrovolně ocitl. Materiály k tvorbě seminářů získával Klaus léta „melouchem“; jako pracovník dokumentačního oddělení EÚ ČSAV. Místo získal díky známostem, které tam měl ze svého působení, a v praxi to znamenalo, že měl (mimo jiné) k dispozici pět hlavních světových čtvrtletníků z oboru ekonomie. Měl tak volný přístup například k nejaktuálnějším příspěvkům členů Chicagské školy díky odebírání časopisu Ekonomik Perspectives, do něhož v té době přispíval také Milton Friedman. Klausův obdiv k neoklasické ekonomii se začal rodit právě zde, když po večerech psal za malý obnos stručné zprávy o každém článku. Ačkoli v té době bylo v některých vědách (například v rámci sociologie) celkem vzato běžné mít přístup k západní literatuře, udělal ekonomický establishment v tomto případě doslova kozla zahradníkem. Klaus byl totiž prvním, komu se v tehdejším Československu dostala do rukou špičková západní literatura, ačkoli byl z ČSAV vyhozen už mnoho let předtím.

Klausovy semináře však nebyly jediným setkáním podobného typu, která se v té době pořádala v rámci šedé zóny. Vlastní semináře pořádal také pod hlavičkou ČSVTS Miloš Zeman a díky materiálům StB máme celkem dobrou představu o atmosféře, která na nich panovala: „Celkové ladění referátů a diskuse charakterizoval Pramen jako snahu o originalitu za každou cenu s agresivními náběhy na vše oficiální. (…) Řečníci si dávají většinou záležet na vybraný a stylizovaný projev a verbálně se předvádějí.“ Charakterové rysy a bonmoty, které neodmyslitelně patří k osobě Miloše Zemana, jak ho veřejnost poznala na přelomu 80. a 90. let, byly patrné už v této době. Jeho spolupracovník sociolog Jiří Kabele vzpomíná na svého tehdejšího šéfa takto: Každý, kdo neměl rád KPM (kompletní prognostické modely – pozn. aut.) anebo mu nevonělo cokoli jiného, co dělal Zeman, mohl vést na uzavřených poradách i otevřených seminářích svobodně opoziční boj. Ostatně Zeman by si nevážil nikoho, kdo by si v diskusi na něj netroufl. Klaus a Zeman si spolu s kolegy semináře vzájemně navštěvovali a v Ekonomickém modelování nalezneme několik Zemanových příspěvků, které se však s Klausovými názory z této doby zcela rozcházejí, tak jako už v 60. letech. Bohužel ze Zemanových seminářů ani dalších podobných setkání neexistují žádné písemnosti dokumentující obsah probíraných příspěvků, což činí Klausovy sborníky jedinečným pramenem pro pochopení fungování myšlenkového světa šedé zóny 80. let.

„Zneuznaný génius“

Díky StB máme ostatně zachyceno i prostředí Klausových bankovních seminářů. Tajná policie setkání od roku 1984 bedlivě monitorovala a nakonec se postarala o jejich zastavení o dva roky později. Z výpovědi jednoho z konfidentů se o Klausovi a jeho vystupování na seminářích dozvídáme, že se cítil jako „zneuznaný génius“, a pokud měl někdo názory, které s těmi jeho nekorespondovaly, „tak je prostě blbej a neschopnej“. Klaus tímto svým přístupem měl údajně strhávat i další účastníky: „Všechny diskusní příspěvky Klaus pozorně sleduje a dělá si poznámky, pokud slyší něco ,libozvučného‘, začíná souhlasně pokyvovat. Svůj souhlas vyjadřuje tak výrazně, že tím strhává nezasvěcené do problému a upoutává tak jejich pozornost na ten který problém. Ovlivňuje tak posluchače podle hesla ,Když souhlasí osobnost v předsednictvu, tak souhlasí všichni‘. Efekt na účastníky seminářů byl následovný: když (seminář) skončí a posluchač odchází domů, zůstává v něm silná deprese o kritické situaci v čs. ekonomice a nutnosti jejího radikálního řešení.“

Důvodem, proč StB nechala Klausovy semináře tak dlouho bez povšimnutí a začala se o ně zajímat až tak pozdě, bylo několik. Především byla pro normalizační režim ekonomie významnou společenskovědní disciplínou, jejíž poznatky se daly využít při řízení hospodářství. Po srpnové invazi tak kritické ekonomy, jako byli například Václav Klaus a Lubomír Mlčoch, nečekal potupný přesun k dělnickým profesím, jako se to stalo mnohým dalším nepohodlným akademikům, ale právě do hospodářské a expertní praxe, což mělo za následek, že v disentu bylo velmi málo ekonomů s výjimkou prominentních osobností úzce spojených s Otou Šikem, které se rozhodly neemigrovat, jako například Zdislav Šulc.

Klausovy semináře měly nepopiratelnou výhodu v tom, že byly zaštiťovány prestižní institucí v podobě centrální banky. Tajná policie však přesto Klausovi nainstalovala do kanceláře odposlech, pravidelně mu kontrolovala poštu a díky síti informátorů měla o průběhu setkání celkem detailní představu. Problémem, proč nemohla dlouho zasáhnout, však bylo, že lidé, kteří se na seminářích setkávali, neměli nic společného ani se signatáři Charty 77, ani s ekonomickým exilem. Na semináře navíc nechodili ani žádní cizinci. Naopak se setkání často zúčastnili zaměstnanci klíčových institucí. Kromě pracovníků banky na semináře chodili například zaměstnanci Státní plánovací komise, federálních ministerstev financí a zahraničního obchodu a mnoha akademických institucí. Nešlo tak o žádné vyvrhele, nýbrž o respektované odborníky ve svém oboru.

Nic z toho však neznamenalo, že se ve sbornících neobjevovaly velice kritické připomínky vůči tehdejším poměrům, které vedou i dnes k zamyšlení. Jak píše například ve svém příspěvku k jubilejnímu 50. semináři Tomáš Ježek: „V ekonomické publicistice jsme svědky všeobecné neúcty ke slovu. Stěžujeme si na znečišťování životního prostředí (např. kyselým deštěm), ale svým způsobem nebezpečněji rozleptává naše odborné intelektuální prostředí déšť prázdných slov. Není ani tak nebezpečí, že nebude řečeno to, co by řečeno být mělo, jako spíše to, že významná slova nebude slyšet pro hluk bezobsažných řečí. Mnozí jsou dokonce ochotni vydávat tento hluk za informační explozi.“ Problémem textů ve sbornících nicméně je, že nezachycují diskuse, které se o jednotlivých referátech přednesených na seminářích vedly. Díky práci tajné policie máme k dispozici alespoň několik střípků, které nám odhalují, že diskuse byly dlouhé a bouřlivé a mnoha účastníkům pomáhaly utvrdit si kritický postoj vůči systému centrálně plánované ekonomiky. Polistopadový ministr hospodářství Klausových vlád Karel Dyba v jejich rámci například otevřeně kritizoval uzavřenost tehdejší socialistické ekonomiky a její orientaci na východní blok.

Dva dopisy

StB se rozhodla zasáhnout až poté, kdy měl Klaus v plánu na základě pozitivní odezvy účastníků rozšířit semináře natrvalo i do Liberce, Bratislavy a dalších poboček ČSVTS. K ukončení setkání stačilo tajné policii poslat dopisy guvernérovi SBČS Stejskalovi a předsedovi české rady ČSVTS, což ukazuje, jak vysoce disciplinovaní byli jedinci ve vedoucích pozicích v době pozdě normalizačního Československa. Klaus však nezahálel a okamžitě po skončení seminářů začal pod hlavičkou jiné organizace – SSM EÚ ČSAV – organizovat pro zájemce výuku makroekonomie podle posledního vydání Samuelsonovy učebnice. Klausovými žáky zde byli například jeho pozdější hradní kancléř a spolupracovník Jiří Weigl nebo budoucí reprezentant ČR v Mezinárodním měnovém fondu Jiří Jonáš. Kromě nemožnosti se dále setkávat však vládnoucí moc proti seminaristům nikterak nezasáhla, a Klaus tak mohl o rok později bez problémů přejít k Valtru Komárkovi do Prognostického ústavu, odkud už vedla krátká cesta na místo ministra financí ve vládě Mariána Čalfy.

Pro polistopadové období naší země je však důležitá silná personální kontinuita mezi bankovními semináři a následnou ekonomickou transformací 90. let. Kromě již zmíněných činovníků polistopadové ČSSD Miloše Zemana a Jana Klacka se seminářů aktivně zúčastnilo hned pět budoucích ministrů Klausových vlád, kteří měli v rukou klíčové resorty: ministr hospodářství Karel Dyba, ministr financí Ivan Kočárník, ministr zahraničí Josef Zieleniec, Klausův ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý, který je dnes prezidentem Hospodářské komory, a také Jan Stráský – ministr dopravy a zdravotnictví. Mezi jmény účastníků seminářů najdeme někdejšího náměstka ministra Financí Vladimíra Rudlovčáka, otce kuponové privatizace Dušana Třísku nebo již jmenovaného Tomáše Ježka, překladatele Hayekových děl. V neposlední řadě nelze zapomenout na Lubomíra Mlčocha, který se stal po revoluci děkanem FSV UK a členem Papežské akademie společenských věd.

Nikdo z nich během setkávání v bance v 80. letech netušil, jak zářná budoucnost je čeká. Semináře sice byly díky četbě a distribuci západních ekonomických konceptů a myšlenek nevědomky přípravou na budoucí restauraci kapitalismu v Čechách placenou z peněz centrální banky, ale v této době se krach socialistického režimu zdál nereálnou variantou budoucího vývoje. Když však tento scénář za několik let nastal a Václav Klaus se za krátkou dobu dostal až na špičku politického žebříčku, měl po ruce nejen mnoho let zkušeností ze studia nejnovější západní ekonomické literatury a letitou praxi z diskusí s obhájci socialistického hospodářství, ale také okruh podobně smýšlejících kolegů a přátel, z nichž mohl udělat své nejbližší spolupracovníky.

Všechny je totiž pojilo silné přesvědčení o neudržitelnosti systému centrálně plánované ekonomiky, který bylo nutno pohřbít. Toto odmítnutí pramenilo u mnohých ze zkušeností s reformními diskusemi z dob pražského jara, kterých se tito ekonomové zúčastnili a vyhodnotili si, že nikam nepovedou, a následně bylo prohlubováno právě účastí na Klausových seminářích a dalším studiem. Na radikálnosti proměny ekonomiky se však Klaus s Mlčochem, Ježkem a dalšími již neshodl, což mělo za následek jejich rozkmotření. Dalším důsledkem, které Klausovy semináře měly, je, že bývalý prezident si už za socialismu začal budovat vlastní školu, která měla zajistit jeho odkaz. Právě bankovní semináře byly přímým předchůdcem Centra pro ekonomiku (CEP), jež Klaus založil na sklonku 90. let. CEP také pořádal semináře a jeho tehdejší zaměstnanci – jako například bývalý europoslanec za Svobodné Petr Mach nebo poslanec ODS Jan Skopeček – se dodnes pohybují ve vrcholné politice. Klaus si tak díky své pracovitosti (což je vlastnost, kterou mu neupírají ani jeho největší kritici) začal vychovávat následovníky, kteří budou pokračovat v šíření pravicových myšlenek v ekonomických a politických kruzích, a to všechno přesto, že on sám nikdy nepatřil mezi ekonomy, kteří by oplývali bezpočtem originálních nápadů.

Z nového čísla Velká stavební revoluce. Do vlády míří zákon, který by měl vyřešit krizi bydlení

Echo týdne: Scruton, ministři a Velikonoce ● Analýza: Má sex nějakou budoucnost? ● Rozhovor: Macron z nás má strach ● Komentář: Agent, nebo užitečný idiot? ● Umění a kritika: Temný dinosaurus

Miliony za klikání myší E-sporty chtějí i na olympijské hry
SPECIÁL VÝLETY: Od vodníka k Babičce a ještě dál Po stopách Karla Čapka a Boženy Němcové

/
Autor je student FF UK a publicista

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.