Stíny hvězdného léta v Ostende

Mořské pobřeží belgické jest šedesát pět kilometrů dlouhé a lze se po něm celém projet tramvají, která se jmenuje Kusttram čili pobřežní tramvaj. Když nejedete načerno, je to příjemná cesta a místo vyhlížení revizora, který ale naštěstí nešel, můžete pozorovat z jedné strany let racků nad šedivými vlnami Severního moře, z druhé nekonečnou řadu bílých paneláků, za nimiž občas vykouknou duny. Je to prý nejdelší tramvajová linie na světě a jezdí už od konce 19. století, neboť už tehdy se to vyplatilo.

Téměř v přesném středu tramvajové linky leží přístavní město Ostende (domorodým jazykem Oostende), tedy „východní konec“, což poněkud mate, neboť je opravdu uprostřed. Vzhledem k tomu, že celé pobřeží je ale vlastně jedna velká hotelová promenáda, nelze úplně poznat, kdy a kde co končí a začíná. Člověk, pokud si neoznačí svůj hotel nějakým jasným znamením, třeba tím, že vyloží ručník na balkon, může vlézt do svého domnělého apartmánu v opačném směru pobřeží, strávit tam několik dní a nic nepoznat. To samozřejmě přeháním, ale dalo by se říct, že belgické pobřeží je jako pražské Jižní Město, kdyby se celé roztáhlo podél pláže – a trochu se tam uklidilo, trochu lépe se o to starali a obyvatelstvu se násobně zvedla kupní síla.

Celé pobřeží je prostě zařízeno tak, aby se na něj v létě vešel celý belgický národ a cítil se u toho dobře. Belgický národ je, jak známo, fikce, neboť je etnicky osudově rozštěpený mezi jižní suchozemské Valony a severními větry ošlehané Vlámy, kteří jsou u moře doma. Na pobřežních liniích dochází během prázdnin k pokojnému míšení obou kmenů, čímž je permanentně ohrožená jednota Belgie každý rok znovu zachovávána a obnovována. Vznešený jazyk polatinštělých Galů je tu proto slyšet stejně často jako libozvučné nizozemské chrchlání a blonďaté hlavy Germánů se přirozeně míchají s brunetami původu románského. A zatímco ve velkých městech, především v metropoli Bruselu, by měl člověk již pocit, že rasy mimoevropské převládly či snad jsou s místními tak půl na půl, zde se dosud rekreuje starý svět evropských pracujících. Těch celoživotních plátců slušných daní a pak na stáří příjemců sociálního systému, z něhož vyplácené penze stále ještě umožňují dopřát si ten luxus a zajet si na pár týdnů na pobřeží, najmout si apartmán a z balkonu hledět na moře, k němuž ani není nutné se přibližovat, neboť je opravdu studené a namáčení se v něm není hlavní důvod, proč se k němu přiblížit.

Ten tkví nejspíš v prostém faktu, že když už má Belgie moře s písečnou pláží, má se využít. A dle mého krátkého pozorování ho Belgičané využívají opravdu dovedně a vydatně, aniž by s ním museli přijít do přímého styku. Především do něj hledí a chodí podél něj. Vědí asi správně, že se najde jen málo jiných národů, které by zatoužily strávit dovolenou právě u belgického moře, tak správně usoudili, že si to zařídí po svém a pro sebe. Účelnost a praktičnost, jíž se Belgičané, zvláště Vlámové, navzdory pomluvám poněkud sterilních Holanďanů či Němců vyznačují, se tu mísí, řekl bych, s románskou ležérností a s katolickým uměním užívat si života a udělat si to příjemné a v rámci možností hezké. Ty hotelové paneláky z 60. a 70. let, které jsou nasázeny vedle sebe v opravdu až obludném množství jeden za druhým, sice v estétštěji založeném neurotikovi mohou vyvolat odpor, ale jsou daní za jejich lidovou dostupnost, přesně tak, jak si to stát sociálního blahobytu kdysi představoval. Každému Belgičanovi čtrnáct dní na pobřeží, dostupné atrakce u studeného moře, smažené patátky čili frieten s mayonaise na každém kroku, a to často taková porce, že se musíte jít vysprchovat. Samozřejmě že se dá po celé délce jezdit na kole, které si tu lze taky půjčit na každém kroku, podobně jako ty koloběžky, ty už jsou všude. Vedle toho tu jsou každých padesát metrů dětské koutky s věcmi, které v člověku vzbuzují infantilní touhy, taková ta hřiště s motokárami a miniaturními motorkami, kolotoče, lochnesky, ruská kola, prostě jedna velká matějská na pobřeží. A dokonce se tu vyskytují skutečné domorodé belgické děti s belgickými rodiči nebo spíš s prarodiči, což je jev, který je třeba v Bruselu, zdálo se mi, již řídký: tedy ne že by tam malé děti nebyly, ale maminky jsou obvykle v šátcích nebo s hodně černými kukadly. Tato budoucí Belgie, myslím, k moři zatím moc nejezdí.

Tady je to tedy Belgie minulosti, královská, přitom lidová, Belgie, která se vyšvihla během minulých sto padesáti let k nejbohatším zemím starého světa, i když je pravda, že bohaté byly Flandry i Brabant vždy, vždyť tady se vlastně někdy ve 13. a 14. století vynalezl kapitalismus, což je pořád na té zemi, na jejím lesku a kypivosti, znát. Ale Ostende je proti Gentu, Bruggám nebo Antverpám nové město, vlastně zvětšená rybářská vesnice, která se stala rezidencí se slavným kasinem a dlouhatánskou kolonádou a hipodromem, kde se pění krev nejušlechtilejších hřebců a klisen. Řada těch stejnostejných lidových velkohotelů je tam na pár kilometrů přerušena a do té mezery je vklíněno něco, co vypadá jako obří kulisy z obrazu belgických surrealistů, spíš než Magritta Paula Delvouxe, jehož noční obrazy by si tady klidně mohl člověk splést s realitou. A fantazie okamžitě začne produkovat výjevy z obrazů Jamese Ensora, který prožil v Ostende většinu života a má tady kousek za nádražím muzeum, jež je v domě, ve kterém jeho matka prodávala suvenýry a on v prvním patře maloval své strašidelné obrazy s karnevalovými výjevy, plnými masek kostlivců a šílenců. Z domu vycházel v těch nejlepších Ensorových letech, tedy na přelomu 19. a 20. století, průvod jeho přátel v bizarních maskách, kteří pak ve starém kasinu slavili Bál mrtvé krysy: le Bal du rat mort, hezky morbidní oslavu přátelství, alkoholu a smrti.

Ostende má pořád evidentní kouzlo, i když z podoby secesní „královny přímořských letovisek“, jak si říkala v době belle époque, toho už moc nezbylo. Na jeden hotel s ornamenty a jemnými arabeskami připadne deset corbusierovských krabic, strojů na rekreaci, takže člověk, jenž chce hledat staré Ostende, za kterým tam přijel a o kterém četl, musí vzít zavděk homeopatickým výskytem nostalgie. V tom starém předválečném Ostende by návštěvník mohl potkat dva vyděděnce ze „světa včerejška“. Stefana Zweiga a Josepha Rotha, kteří v létě 1936 trávili první čas svého exilu: Roth odešel z Německa hned po Hitlerově nástupu, Zweig, který bydlel v luxusní vile v Salcburku, chvíli váhal, pak to vzal přes Ostende do Anglie a potom až do Brazílie, kde v únoru 1942 zvolil odchod ze světa definitivní. Tady ještě ale ti dva muži středních let věřili, že se něco změní, že to šílenství v Německu je dočasné. A tady byl svět ještě v pořádku, slunce svítilo na pláže, racci létali, do kasina i do všech barů mohli bez problémů i Židé, komunisté, jež obojí zastupoval E. E. Kisch, který byl v té době v Ostende také. Oba jsou tady u moře se svými sekretářkami a milenkami v jednom: ta Zweigova s ním spáchá za pět let sebevraždu, Roth se tu svou, Irmgard Keunovou, jak napsal Zweig, snažil naučit pít, ona jeho odnaučit: zvítězil Roth. Z té doby pochází známá fotografie, kde ti dva možná nejlepší němečtí spisovatelé té doby (no dobrá, ještě bratři Mannové…) sedí spolu na terase jedné kavárny tady v Ostende. Elegantní a vždy dobře oblečený Zweig, který tady v Ostende píše další kapitoly Hvězdných hodin lidstva, se jakoby snaží poněkud zmačkaného a v té době už evidentně těžce alkoholického Rotha obejmout, ale není jisté, jestli se mu to podaří. Roth se dívá trochu nepřítomně, skoro s haškovským výrazem svatého opilce. Mají před sebou poslední roky života, teď ještě ale svítí slunce na pláže v Ostende a ten aperitiv před obědem bude příjemný. Zatímco oni už budou mrtví, hned za městem Němci vybudují Atlantický val, protože invazi budou očekávat i tady v Belgii. Ostende se stane terčem mnoha britských leteckých útoků a část města se promění v trosky. To ti dva, Zweig a Roth, už netušili, ale do příštího léta nevidí nikdo nikdy. Ani v Ostende.