EU není SSSR, ale

Je přípustné srovnávat Evropskou unii se Sovětským svazem? Tak se včera nevěřícně tázal web německého deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung. Citoval britského ministra zahraničí Jeremyho Hunta na konferenci Konzervativní strany v Birminghamu, slova, jaká prý by si nedovolil ani (známý eurofob) Boris Johnson. Čtenáři, posuď sám, jestli se Hunt dostal za hranu: „EU byla kdysi založena proto, aby chránila svobodu – tehdy to byl Sovětský svaz, kdo nedovoloval svým lidem odejít. Historická lekce je jasná: pokud evropský klub přeměníte v žalář, touha z něj odejít nepoleví – naopak, poroste a my nebudeme jedinými vězni, kteří ze žaláře chtějí odejít.“

Jeden možný způsob, jak na to odpovědět, vyprodukoval lotyšský velvyslanec v Británii. Ten na Twitteru vypočítal, co obnášel pobyt ve skutečném SSSR: „Sověti po ilegální okupaci naší země v roce 1940 statisíce Lotyšů zabili, deportovali, poslali do vyhnanství nebo zavřeli a tím vším zničili život tří generací – zatímco EU přinesla blahobyt, rovnoprávnost, hospodářský růst a respekt.“

Že v Evropské unii chybí gulagy, je dobře, na druhou stranu to není, zač by dnes někdo, notabene člověk ze země, která ve 20. století neprožila ani den v nesvobodě, pociťoval vděčnost (Komu taky?). Takže druhý možný pohled na věc říká, že oficiální dementi typu Jean-Claude Juncker není Josef Stalin odvádí pozornost od podstaty věci, která je skandální: Evropská unie, tento teoreticky otevřený klub, se brání tomu, aby z ní bylo možné odejít zdravý. V tomto bodě se EU Sovětskému svazu samozřejmě podobá.

Řeklo by se, že Brity v Unii nikdo násilím nedrží, ale neříkají nám snad v posledních letech ti samí lidé, že dnes už klasické války nahradily války hybridní nebo že místo klasického vměšování silou nastupuje dnes jemnější a ďábelštější ovlivňování vnitropolitické scény soupeře? 

Situace s brexitem je prostá. Theresa Mayová si před čtvrt rokem v britském kabinetu silou prosadila kompromis v britské politice nejzazší možný, a jako by si neuvědomila, že s tím kompromisem jde do vyjednávání, v němž má z její vstupní pozice a ze vstupní pozice partnera kompromis teprve vzniknout. Co bylo podstatou tzv. plánu z Checquers? Británie má velký zájem o jednotný evropský trh, o volný pohyb zboží, pročež je Mayová ochotna u zboží přistoupit na automatické přejímání norem EU. Za druhé Británie nechce volný pohyb pracovníků. To v plánu z Checquers zůstalo. Za třetí chce Británie odejít z celní unie, aby měla svobodu uzavírat pro sebe výhodné smlouvy o volném obchodu s vládami v širém světě. Toho se Mayová dosud také drží.

Celní unie se mezitím na rovině Brusel–Londýn stala hlavním bojištěm. Brusel dělá, jako kdyby nebylo možné zůstat v jednotném evropském trhu a současně mít pro zbytek světa svoje vlastní, neevropská cla. Věcně to není pravda, jednotný trh a celní unie nejsou žádná siamská dvojčata. Norsko a další státy EFTA sdílejí s EU jednotný trh, a celní unii nikoliv (menší praktické potíže to vyvolává, ale dají se řešit). Ale zatímco pro ideology brexitu je svoboda sjednávat si vlastní dohody o volném obchodu se světem od začátku věc principu, bez níž by Mayovou hnali, Brusel v tomto bodě nemá emočně nijak investováno. Možná registruje zájmy evropských exportérů, jimž by evropská cla v Británii logicky ulehčovala postavení. Ale pokud nebude žádná dohoda a brexit proběhne formou ostrého rozchodu, v absolutních číslech exportéři ze zbytku EU budou biti víc než ti britští.

Lidé jako hlavní vyjednavač EU pro brexit Michel Barnier, ale i předseda Evropské rady Donald Tusk nebo šéf Komise Jean-Claude Juncker dosti průhledně sází na rozvrat politické scény v Británii. Vědí, že v otázce celní unie mají přímo uvnitř britského kabinetu pátou kolonu v osobě ministra financí Philipa Hammonda. Vědí, že když budou trvat na přejímání evropských norem pro zboží a sociálních či environmentálních standardů, poštvou proti sobě poradce Mayové pro Evropu Ollyho Robinse, který přejímání standardů doporučil, a některé ministry, kteří pro takový případ pohrozili demisí.

Impérium využívá toho, že Mayová je slabá a s každým dnem slabší (její stranický rival Boris Johnson včera na stranické konferenci jen napůl v žertu zmínil ustanovení ze 14. století, podle kterého jde před soud, kdo připustí vliv zahraničních vlád nebo soudů na zákonodárství v Anglii). Ale k čemu jim takové provozní vítězství bude? Z chování a koneckonců i některých výroků těchto lidí se dá vyvodit, že jim nejde o nějaké oboustranně přijatelné východisko, ale že mají touhu na vlastní oči vidět Británii, jak vjela do zdi a jak těm, co léta podrývali disciplínu v oddíle, teče krev z nosu. Impérium nezná vůči renegátům milost, i kdyby to pro něj mělo znamenat vyšší náklady. To skutečně připomíná něco z nedávné historie.