Názorově „pružný“ byznys

KOMENTÁŘ

Názorově „pružný“ byznys
Vizuál automobilky BMW k Pride Month 2020. Foto: BMW
2
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

V některých zemích Západu teď probíhá Měsíc hrdosti (Pride Month), připomínají se během něj osudy, potřeby a životní podmínky lidí s menšinovou sexuální orientací či genderovou identitou. Na mnoha místech skutečného i virtuálního světa se objevují duhové vlajky a podobně.

Velmi agilně se do toho dění zapojují různé firmy, včetně těch největších, je to pro ně taky způsob, jak dát najevo angažovanost, to, že souznějí s dobou a aktivně ji utvářejí, jsou něčím víc než institucí, která prodává to či ono. V době Měsíce hrdosti také některé firmy používají upravená loga, k nimž je pro tu příležitost dodaný nějaký výrazný duhový motiv. Děje se tak ale velmi výmluvně selektivním způsobem.

 

Všeteční pozorovatelé si na sociálních sítích všimli rozdílu mezi logy, jež firmy jako Mercedes, BMW, Lenovo nebo herní společnost Bethesda v době Měsíce hrdosti užívají na Západě a na Blízkém východě, tam totiž po duze na firemních značkách není ani stopa. Přitom by se dalo říct, že právě v končinách jako Blízký východ by mohlo mít třeba upozorňování na perzekuci gayů nějaký reálný význam. Demonstrace „duhovosti“ si ale byznys ponechává pro končiny, kde je to bezpečné a často i žádané.

Samozřejmě to pobízí k úvahám o pokrytectví velkého byznysu, člověk by tím ale zrovna neobjevil Ameriku. Naše společnost v nějaké míře pokrytecká je, vždycky byla, neomezuje se to jenom na velké firmy. Navíc to pokrytectví má ve společenském životě nějakou funkci, svět pokrytectví zbavený by asi byl značně vyčerpávající a možná taky nebezpečné místo k životu.

Velký byznys se i v téhle věci chová jako vždycky – tedy hodnotově neutrálně, nebo jak to říct. Dělá to, co pro něj je dobré. A je pro něj dobré nemít problémy. V západním světě jako ta prevence problémů funguje duhově vybarvené logo a s křečovitým entuziasmem předváděná oddanost věci pokroku. Na Blízkém východě a dalších místech to může být naopak, tam je třeba nechat duhovou vlajku zamčenou ve skříni nebo – ještě lépe – vůbec nevědět, že něco takového existuje. Je to tak výhodné a to je nejdůležitější.

Foto: Týdeník Echo

Nemálo lidí vyjadřuje údiv nad tím, proč firmy třeba ve Spojených státech s takovým nadšením „naskakují“ na pokrokářskou agendu. Aby nenaskakovaly. Činí je to imunními vůči potenciálně nepříjemnější kritice – třeba kvůli podmínkám, v nichž pracují jejich zaměstnanci v zemích třetího světa, nebo ochotě, s níž obchodují s diktátorskými režimy. A navíc to posiluje jejich moc nad zaměstnanci, které teď mohou kontrolovat ve dne i v noci, a ještě za to být chváleny.

Nepochybně jim vyhovuje i performativní charakter celého „woke“ hnutí, v němž se tvrdě vyžadují symbolická gesta a na nic moc jiného se nehledí. Ten údiv nad bezzásadovostí byznysu může souviset s jeho nemístnou idealizací, v postkomunistických zemích k němu došlo v reakci na tvrdé potlačení soukromé iniciativy v letech totality.

Lidé pak mohli mít tendenci vkládat do obchodu nepřiměřená očekávání, vidět v něm jaksi principiálně dobrou sílu. Samozřejmě se jí může stát, pokud má nějaká firma vlastníka a vedení, kteří se právě takhle chtějí profilovat. Daleko častější ale je (a vždycky bude) ta nejjednodušší přizpůsobivost, oddanost právě a jenom sobě. A taky související názorová „pružnost“, dnes předváděná ve vztahu k Měsíci hrdosti a duhovým vlajkám, zítra to může být něco jiného.

×

Podobné články