Obstrukce opozice jsou dílčím rozkladem parlamentu. Cestou je změnit jednací řád, říká Kysela

Současné opoziční obstrukce se mohou nazvat dílčím rozkladem akceschopnosti parlamentu. Jednací řád Poslanecké sněmovny totiž odpovídá první polovině devadesátých let a na nynější dobu nemá ani obranné mechanismy. Pro Echo24 to v rozhovoru řekl ústavní právník a vedoucí katedry politologie a sociologie Právnické fakulty Univerzity Karlovy Jan Kysela. Reaguje tak na dlouhé projevy opozičníků, které mnohdy nejsou k věci, ale pouze za účelem co nejvíce natáhnout jednání. Naposledy tomu bylo patrné při projednávání pandemického zákona, který se natáhl na dva dny. Podle něj by si mohli zákonodárci vzít za příklad Rakousko či Německo, kde je místo jednotlivých poslanců veden důraz na frakce. Současná situace tak vede k tomu, že koalice má sice ve sněmovně většinu a také vládu s důvěrou, ale v podstatě nemůže vládnout.

Poslanci debatovali k pandemickému zákonu v kuse více než 35 hodin. Co nyní dle vás vidíme, je to dobrá práce opozice, nebo naopak flagrantní blokování sněmovny?

Pokud porovnáme situaci nynější s historickým kontextem, tak to můžeme nazvat dílčím symptomem rozkladu. Tedy rozkladu akceschopnosti parlamentu, přičemž tato situace bývá poměrně často symptomem nějakého hlubšího rozkladu fungování politického společenství, které k demokracii patří. Velmi často něco takového mohlo být chápáno jako pozvánka pro někoho, kdo vezme věci pevně do rukou a nenechá politiky žvanit a požene věci svižným tempem kupředu. Tedy to vede k vládě pevné ruky. Můžeme do toho dosadit pozdní fáze francouzské revoluce nebo výmarskou republiku a celou řadu jiných případů.

Z toho plyne, že nezáleží pouze na tom, co předvádí předseda SPD Tomio Okamura s Radimem Fialou, ale jde i o to, co jsou ostatní s touto situací dělat. Respektive, jak je na to daná instituce připravená, že má ve svých řadách podobné zástupce jako Lubomíra Volného. Zdá se mi, že úplně dobře připravená není, protože jednací řád je koncepčně situován do první poloviny devadesátých let. S tou její tendencí překonat režim předlistopadový s důrazem na jednotlivce. Současně také s optimismem, že jednotlivci budou zastávat hodnoty nového systému a nebudou se lišit, zda jsou napravo, nalevo, nebo liberální.

Současný maraton vystupování není ojedinělý, podobné natahování bylo znát i při schvalování důvěry vládě, která se natáhla na téměř 24 hodin. Jsou už dnes v jednacím řádu nástroje, které dokáží debatu více usměrnit k projednávaným tématům?

Za prvé nemáme a za druhé, i ty které bychom mohli mít, tak využíváme v poměrně omezené míře. To jsou například všechny kauzy bývalého poslance Volného, který velmi často porušoval jednací řád i obecně stanovené povinnosti. Například nenošení roušky ve sněmovně, aniž by s tím kdokoliv dokázal něco udělat. Pokud se podíváme do jednacího řádu, tak v něm moc možností jak racionalizovat chod sněmovny není. Ty, které v něm navíc jsou, se nepoužívají.

To je příklad přestávky klubů. O přestávce a projednání klubů by se mělo hlasovat, ale v Poslanecké sněmovně funguje dlouholetá praxe, že se o ní nehlasuje. Důvodem je, že je to slušné a gentlemanské. Tato pravidla platí ale mezi gentlemany a ve chvíli, kdy se přestávky klubů řetězově využívají ne k účelu porady, ale jako obstrukce, tak se poté sněmovna nemá šanci na ničem usnést. To je ale fatální problém, protože pak nemusíme konat volby. Je totiž jedno, kdo jako většinou vyhraje, protože do čela se postaví privilegovaná skupina řečníků, která se řídí heslem neprojdou.

Podle vás tedy přišla doba na to, že by se měl měnit jednací řád.

Myslím si, že by se měl změnit. Může to být v různé míře intenzity a bude to samozřejmě problémové, protože pro dlouholeté poslance jsou některé věci samozřejmé.

Jakým směrem by se tak mohl změnit?

Z hlediska zahraničního srovnávání není úplně samozřejmé, že si kdokoliv říká co chce a kolikrát opakovaně. Kromě toho, že se v zahraničí zohledňuje reprezentativnost přednášených projevů, tak se zohledňuje také akceschopnost. Tedy že parlament není těleso k tomu, aby se všichni vypovídali, ale je neopominutelnou součástí ústavního systému. Ve chvíli, kdy toto těleso vyloučíte, tak přestanete přijímat zákony a podobné související věci, tak je to značný systémový řez.

Proto se myslí v menší míře na jednotlivé poslance, což je logické u ohromných parlamentů. Příkladem je britská dolní sněmovna nebo Spolkový sněm, kde jsou stovky poslanců. Tam to prostě nemůže být postaveno tak, že se každý vypovídá, protože by se tím nikdy nic neukončilo. Větší důraz je veden na frakce tak, jak to vidíme v Rakousku či Německu. To by mělo být předmětem určité inspirace. Potom vytváříte předem stanovené časové kvóty pro projednání jednotlivých bodů, aby měl prostor každý klub. Přičemž je určitým, pouze určitým, způsobem zvýhodňována opozice. Po přednesení zásadních stanovisek jednotlivých frakcí se může přistupovat k hlasování.

Bude podle vás vůbec vůle něco měnit mezi zákonodárci již v tomto volebním období? Přeci jenom je změna jednacího řádu docela zásadním krokem.

Většina si musí říct, co jí stojí za to. Protože to, čeho jsme svědky v posledních týdnech je podle mě předzvěstí toho, čeho budeme svědky po zbytek volebního období. Tedy pokud chce většina být vystavená riziku, že kdokoliv a jak dlouho může sněmovnu paralyzovat, tak ať jednací řád nemění a shodu nehledají. Pokud se chtějí trvalé obstrukci vyhnout, tak musí riskovat, že bude spojená s obstrukcí u novely jednacího řádu. Ale může počítat s tím, že tato obstrukce jednou skončí, zatímco volební období je čtyřleté. Myslím si, že k tomu bude značná nechuť, protože poslanci řadu věcí považují za dodržená práva, do kterých se bude muset říznout ve smyslu jak jsem naznačoval. Ve chvíli, kdy to neuděláte, tak sice máte 108 poslanců a vládu, ale ve skutečnosti nemůžete vládnout.