Veřejný protest je politikum!

Na facebooku jsem se dočetl, že na 9. dubna na večer se chystá další kolo veřejných protestů. Mají proběhnout více či méně synchronizovaně v Praze a v dalších velkých městech. Půjde (tedy aspoň v Praze) o „veřejný protest proti krokům vlády ČR bez důvěry a trestně stíhaného premiéra v demisi, prokazatelného spolupracovníka StB“. Organizátoři píší: „Plně respektujeme výsledky demokratických voleb a přednostního práva hnutí ANO ve tvorbě vlády. Nesouhlasíme pouze s osobou a činy Andreje Babiše. Ne estébákům a esenbákům ve funkcích. Ne extremismu, ne rasistům, ne zlehčování zločinů komunismu a nacismu.“ V Praze přislíbilo (na facebooku) účast 3400 lidí (zájem má 15 800). V Ostravě má zájem 109, zúčastnit se chce 21, v Brně  se zajímá 2600, zúčastnit se chce 487, v Plzni 1700 a 287,  v Karlových Varech 593 a 58.  Údaje jsou ze soboty.

Oceňuji dobrou vůli těch, kteří se o demonstrace starají. Je to povzbudivý signál: řada lidí  ví, že situace je nesnesitelná a mělo by se něco dělat. Zároveň se bojím, že dnešní veřejné protesty kupí stále tytéž chyby, nejsou domyšlené a postupně vyhasnou, jako se to stalo už mnohokrát v minulosti. Vzbudí v lidech očekávání a naději, které budou zklamány, a o to větší pak bude deprese ve veřejnosti. A protože smysluplné veřejné akce mohou vznikat jen tam, kde je ve společnosti otevřená, kritická atmosféra, píšu tyto řádky.

Žádné respektování

V textu, který jsem tu ocitoval, se mluví o „plném respektování výsledku voleb“. Co to vlastně znamená? Řekl bych, že autoři zbytečně přistupují na pseudologiku obhájců „Nových pořádků“: byly tu volby, dopadly tak a tak, a ty byste měli respektovat, což znamená „Maul halten und weiter dienen“. Jenže co se vlastně stalo? V říjnu 2017 proběhly volby do Poslanecké sněmovny PČR, v jejichž důsledku získalo většinu podivné neformální spojenectví, zahrnující Babišovo ANO, Okamurovu SPD a komunisty. Dokáží se snadno dohodnout na významných věcech. Zároveň prezident Zeman jmenoval jednobarevnou vládu Babišova uskupení, které je sice nejsilnější, ale ani náhodou nedisponuje většinou v PS. Vládne tedy jedině na základě důvěry prezidenta a vlastně teď ani nic víc nepotřebuje.  Tak vznikl nový establishment, který ovládá legislativu a exekutivu. Tichou cestou se etablovalo jiné politické uspořádání, než jaké jsme měli od  počátku existence ČR.

Toto uspořádání bylo stvrzeno prezidentskou volbou z ledna t. r. A teď se zdá, že bezmocná a deprimovaná ČSSD bude svou účastí ve vládní koalici tomuto novému establishmentu dělat „demokratické křoví“. To vše se uskutečnilo jako důsledek voleb, o němž rozhodla většina. Dá se ale bez dalšího říci, že ta většina chtěla právě tohle? 

Ale budiž: vyjděme z toho, že současné politické uspořádání podporuje nějaká blíže neurčená většina společnosti. A že ti, co nesouhlasí (tedy já, my), jsme v menšině. To, co menšina musí respektovat, je jedno jediné: ústava a zákony. A v rámci ústavy a zákonů, s odvoláním na základní občanské svobody, které zaručuje Listina základních práv a svobod, na svobodu projevu, shromažďování a sdružování, menšina může, má a musí neustále a vytrvale dělat všechno pro to, aby veřejnost přesvědčila, získala na svou stranu další lidi a  demokratickou procedurou (volbami, a nejsou to jen ty do PS) se nakonec prosadila jako nová většina v zastupitelských sborech a následně i v exekutivě. Střídání u moci (ti, co byli původně menšinou, se prosadí jako většina) je podstatou fungující demokracie.

Říká se, že v demokracii rozhoduje „vůle lidu“. Jenže lid není žádná posvátná modla: lid jsme my, každý z nás, já, vy. A proto se taky lid, jako my každý zvlášť, může mýlit. Zároveň platí, že lid (tj. každého z nás) je možné přesvědčit o správné a dobré věci. Přesněji řečeno, v demokracii je nezbytné se o to snažit.  Neexistuje tedy žádná povinnost „respektovat“ ty, co vyhráli, ale naopak povinnost tvrdě a zásadně je kritizovat všude, kde je to třeba.

Co je podstatné 

To, že Andrej Babiš vede vládu bez důvěry,  že je trestně stíhán, že  je evidován jako spolupracovník StB, je jistě významné, ale není to nejpodstatnější. To nejpodstatnější je jeho úspěšné vybudování „rodinné firmy“, která je zároveň obří koncern, silné politické uskupení a mohutná lobbistická agentura. A tento útvar, v němž je koncentrována hospodářská, politická a mediální moc,  usiluje dostat pod kontrolu Českou republiku. Má vlastní jednoduchoučkou revoluční  ideologii: dosud nám vládli politici, kteří nemakali a kradli, teď přicházíme my, obyčejní lidé, abychom udělali pořádek.  Ideologii podobnou těm, které  na čas ovládly Evropu (bohužel včetně naší vlasti)  v minulém století. Není proto žádná náhoda, že při realizaci tohoto líbivého projektu teď podávají cihly i Okamurovci a komunisté. Je třeba vědět, že právě tomu projektu musíme čelit.

Babišův projekt u nás dostal veřejnou podporu proto, že polistopadová demokratická politika selhala. Vrcholem toho selhání bylo protikorupční běsnění v době slabé Nečasovy vlády, a pak politický rozklad zahájený první a dovršený druhou přímou prezidentskou volbou. Problém přitom není v demokracii, ale v demokratických politicích odleva doprava, kteří tomu vývoji nedokázali – společně – zabránit.  Z čehož plyne: je třeba rehabilitovat demokratickou politiku. Veřejné protesty a praktická politika se v dnešní době a v odporu proti Babišově velefirmě  navzájem potřebují a měly by spolupracovat.

Definice toho, co je demokracie a na čem by měla stát, se nedá řešit na náměstích a na facebooku. Zároveň platí, že pokud v tom nebudou mít jasno a shodu ti, kteří tam vystupují, budou všechny protesty na nic. To, co tu můžu dát k dispozici, je jen jakési moje osobní krédo: věřím v liberální a demokratické zásady organizace společnosti, postavené na myšlence lidských a občanských práv, tak jak byly vymezeny v osvícenství a obohaceny socialistickým hnutím druhé poloviny devatenáctého století. A věřím, že naše demokracie přitom staví na duchovních základech křesťanské Evropy, především na myšlence rovnosti lidí (před Bohem) a na víře v nekonečnou hodnotu jedince (nesmrtelné lidské duše). Tyto základní hodnoty platí i v dnešním nenáboženském a sekulárním světě.
Rehabilitace demokratické politiky, jak z toho všeho plyne, se nemůže odehrát jen na náměstích a na facebooku. Bude chtít spoustu „politické práce drobné“, jak říkal Masaryk, a bude trvat ne týdny nebo měsíce, ale roky. A je tu pořád riziko, že se nepovede. Jinudy však cesta nevede.

Dvě témata

Nakonec bych chtěl od těchto zcela obecných věcí přejít ke dvěma konkrétům.  Hlavně proto, že se jim dosavadní veřejné protesty vyhnuly, i když mi připadají velmi podstatné právě v souvislosti s podstatou rozvratu demokracie, který právě zažíváme.
Za prvé, Babišův pokus o ovládnutí GIBS (dá se očekávat, že bude korunován úspěchem). Andrej Babiš GIBS potřebuje jako prostředek, který může napomoci, aby ze sebe setřásl nepříjemné trestní stíhání (kompromitace policejního vyšetřovatele, který má případ Čapí hnízdo na starosti), ale i v širším smyslu:  pokud bude mít nějaký mocenský útvar k dispozici a zcela pod kontrolou „orgány činné v trestním řízení“, otvírá se cesta mimo jiné i k politickým procesům. Andrej Babiš se o něco podobného pokoušel už na jaře a v létě 2016, narazil však na výjimečně jednotný odpor demokratických stran, které měly tenkrát v PS ještě většinu. Dnes je tomu jinak, a nezbývá než se spolehnout na přetrvávající svobodu  projevu  a shromažďování.

Další věc jsem schopný jen letmo zmínit. Nikdy jsem se nezabýval ekonomikou a nikdy jsem se nepokoušel podnikat. Přesto se mi zdá být zjevná jedna věc: svoboda vlastnit a podnikat se u nás po listopadovém převratu prosadila a je to dobře. Je to jedna ze základních lidských svobod, o nic důležitější než ty ostatní, ale zároveň  pokud o ni společnost přijde, přestává být jako celek svobodnou. Měla by ale vyrůstat z malého a středního podnikání, neměla by platit jen pro obří koncerny, a už vůbec ne zvlášť pro jeden. Funkční svobodná společnost stojí na  svobodě a autonomii jednotlivců a skupin, i těch nejmenších. Buzerace a sekýrování, byť maskované pokryteckou morálkou (údajný boj proti nekalým ziskům a daňovým únikům), může nakonec vést k tomu, že se z malých a středních  podnikatelů stanou jen bezmocné terminály obřích korporací a dostaneme se tam, odkud jsme v roce 1989 vypadli. Zuřivý boj proti nemravnosti v podnikání tak může nakonec skončit tím, že se všechno soustředí do jedněch extrémně nemravných rukou.

Takže shrnuji: veřejné protesty, demonstrace, jsou významná věc, dvojnásob významná v situaci, kdy základní instituce demokratické politiky z toho či onoho důvodu selhávají. Jenže krize demokracie je politický problém. Pohrdání politiky en bloc je pouhý derivát babišovského „doposud nám vládli politici, co nemakali a kradli“. To, o co dnes jde, je obnova základních demokratických institucí, parlamentu a dalších zastupitelských sborů, výkonných orgánů, a posílení nezávislé soudní moci. Je to práce na léta a bez politiků a politiky se neobejde. Nepolitičnost znamená bezbrannost.

Tento text je vlastně podrobným zdůvodněním iniciativy „Braňme přeměně ČR v policejní stát!“, s níž přišel Klub na obranu demokracie minulý týden. Text prohlášení včetně možnosti připojit svůj podpis najdete zde.