Z porodnice ve vídeňské čtvrti Favoriten dnes dopoledne zmizelo týdenní novorozeně. Toho, že chybí, si všimla staniční sestra. Jeho matka byla v tu dobu mimo ...
Málokdy se stane, aby se nějaké umělecké dílo stalo předmětem širší společenské diskuse. Stalo se tak v případě krimiseriálu Devadesátky z produkce ČT, v němž jsou zpracovány některé známé případy té doby. Nestalo se tak jen díky kvalitám toho díla, které ani nemělo ambici ukázat nějaký široce koncipovaný obraz té doby (název Devadesátky může být v tom ohledu malinko zavádějící).
V něčem se ale seriál trefil do „společenské objednávky“, devadesátá léta jsou v Česku předmětem debaty, která nějakým způsobem přesahuje dohadování se o minulosti a jejím hodnocení. Důležitým způsobem se vztahují k české přítomnosti a především budoucnosti.
Pro angažované mladší autory a debatéry jsou devadesátá léta „příšerná doba“ (jak napsal v textu o seriálu pro Deník N Martin Svoboda), v něčem horší než časy komunismu. Éra bezuzdného kapitalismu utrženého ze řetězu, kdy bylo vše rozkradeno, peníze se staly měřítkem všeho, vraždilo se ve velkém a spravedlnost nebyla dosažitelná. Je pozoruhodné, jak moc se tohle vnímání kryje s obrazem české společnosti, jak ho tenkrát vykreslovalo zpravodajství TV Nova.
Samozřejmě je to hodně zkreslený pohled na ty časy, nakonec ani těch vražd tu nebylo v evropském kontextu nějak strašně moc, a v kontextu postkomunistických zemí už vůbec ne. Pro dnešní bojovníky proti odkazu devadesátých let je ale taky důležité vymezit je vůči jejich étosu. Nejenom vůči antikomunismu, pod jehož knutou měla země tehdy žít a jehož faktický vliv má akademická levice sklon značně přeceňovat. Ale také výrazně liberálnějšímu pohledu na otázku svobody projevu a jeho regulace.
Je to doba, v níž bylo bez postihu možné šířit cokoliv, urážlivě se vyjadřovat, dělat si necitlivou legraci, výsledkem pak měla být nadvláda obludného nevkusu, rozcapeného buranství na všechny strany vnucujícího svoje pahodnoty. To vše pod praporem svobody, který ovšem zakrýval výsady privilegovaných nové doby. Nekontrolované devadesátky jsou antitezí obrazu té lepší budoucnosti, v níž se bude mluvit jen ohleduplně a především v souladu s představami avantgardy pokroku, namísto individualismu převládnou solidarita, šetrnost a péče, místo chaotičnosti nastane plánovitý řád, společné úsilí napřené k obecnému prospěchu namísto zotročování jedněch druhými. Člověk bude doveden k tomu, aby se stal lepším.
Nostalgičtí pamětníci mojí generace samozřejmě vzpomínají na úplně jinou dobu – čas euforie a náhle otevřených možností, jež se kdekdo snažil využít po svém (a třeba taky zločinně), čas uvolnění, kdy se pořád něco dělo a možné bylo najednou všechno a hned – v dobrém i ve zlém, kdy se z veřejného prostoru prakticky stáhla donucovací moc státu. Jistě je to idealizovaná vzpomínka, existovala nemalá vrstva lidí, která ani neměla příležitost si ty devadesátky moc užít, mimo jiné kvůli svojí zhoršující se ekonomické situaci. A devadesátá léta nemohla sloužit ani jako nějaký etalon, k němuž bychom se měli vrátit, až se nám podaří korigovat excesy dneška.
Nebyla to přece normální, klausovsky řečeno, standardní doba, ale časy definované tím, co jim bezprostředně předcházelo a rychlým a až zázračně působícím pádem komunistického režimu, ten jejich uvolněný duch byl (aspoň pro někoho) sycený euforií změny, toho, že člověk najednou může být účastný nějakého předefinovávání všeho, vzniku čehosi nového, jistě v chaosu občas nebezpečném a nespravedlivém, ale taky tvůrčím a někdy až surreálně bizarním. Může toho být hodně, co pamětník přes nostalgický filtr nevidí. A můžeme se dál dohadovat, jestli ducha a styl devadesátých let vystihuje přesněji humor České sody, nebo uslintané fórky z tehdy populárního časopisu Trnky brnky. Jestli ruku v ruce s řečmi o svobodě přišly taky ztriviálnění a komercializace, ideál vulgární spotřeby.
Byla to doba plná snů a lidi sní všelijak a o lecčems, doba mnoha pokusů a taky mnoha nezdarů, někdy tvrdě zaplacených. Byla to neurotická doba, ve které člověk cítil potřebu dohnat všechno, co nestihl nebo k tomu neměl příležitost. Pokud možno najednou. A byla to na mnoho způsobů intoxikovaná doba, po které musela přijít nějaká forma kocoviny. Dnes je už roky ztracená a nevrátí se – k radosti jedněch a zklamání druhých.
Pamětnická zkušenost je nepřenosná, nemá význam se nad tím rozčilovat a zoufat si nad tím, jak mladí nerozumějí tomu, co jim třeba ani nedokážeme vysvětlit. Věci se mění, společenská atmosféra se mění, jistě to poznají i ti dnešní nekompromisní sudiči doby před třiceti lety, čas je na jejich straně, většinou tahle výhoda člověku nevydrží dlouho. Při všech rozporech devadesátých let a jejich dědictví bych ale hyperkritickým „nepamětníkům“ přál, aby zakusili jeden jejich atribut. Tu chuť vrhnout se do života, třeba bezhlavě. A připravenost spíš se divit než s úřednickou důkladností hledat, nacházet a vypočítávat důvody k pobouření.
AKTUALIZOVÁNO
00:02
