Komu zvoní hrana?

V posledních letech vytrvale klesá důvěra v systémová média, někdy jsou to také ta tradiční, zavedená nebo média establishmentu. Nástup k jejich pádu odstartoval příchod a rozvoj různých sociálních sítí, které pomocí algoritmů postupně veřejnost rozdělily a izolovaly do skupin, často se říká také bublin. Aby to nebylo tak jednoduché, jednotlivé sociální sítě jsou zaměřeny na různé věkové skupiny a zájmy. Porcování společnosti přitom probíhá vertikálně i horizontálně. Pro elementární společenskou jednotu je však nutné ctít základní hodnoty, důležitou součást společenské smlouvy. Ty jsou ale postupně narušovány. Přemíra komunikace přináší neschopnost se domluvit.

Časy dominantního Facebooku jsou pryč, nejmladší jsou dávno na čínské síti TikTok, která je globálně druhou nejrychleji rostoucí entitou na světě. Mladší publikum si uchovává Instagram, patřící do stejné vlastnické struktury Meta, jako z vrcholu padající Facebook. Ten má stále nejvíce uživatelů, ale především ti mladší se přesunuli jinam. Spíš vlivovou síť představuje Twitter, kde se soustřeďují politici, novináři a všelijak veřejně činné osoby a jejich observovatelé. Pak jsou zde různé zájmové sociální sítě, profesní jako LinkedIn, jiné potřeby uspokojuje třeba Tinder.

Máme samozřejmě skupinu lidí, kteří na sociálních sítích nejsou, jsou ale v menšině a není nadsázkou tvrdit, že většina společenské diskuse a zábavy se už odehrává na sociálních sítích, tedy mimo systémová média. V izolovaných skupinách, v bublinách nebo spíš v zákopech, odkud se vyráží do útoku na nepřátele v jiných zákopech, ani zdaleka nejde o homogenní skupinu lidí.

Boje se odehrávají na sociálních sítích, kterými se paradoxně stávají, jak kdosi poznamenal, i systémová média, z nichž jsou sociální sítě elit. Vzájemně se povzbuzují v jednom jediném správném výkladu události a vylučují z dobré společnosti ty, kteří jejich názor plně nesdílejí nebo si kladou i nepříjemné otázky. Názorové odchylky se ale netrpí, to známe z historie. Systémová média se totiž postupně sama stávají aktivistickými, potlačují nevyhovující poznámky a sama některé lidi vykazují ze svého prostoru, dost často i nevybíravým způsobem. Za tuto aroganci jsou systémová média trestána nedůvěrou, odchodem čtenářů do světa sociálních sítí a k neinstitucionalizovaným mluvčím, novodobým kazatelům digitálního světa.

Na počátku byla technologie a společensky, tedy především ze strany politiků, médií a také vědy, nezvládnutá reakce na příchod covidu, nesmyslná a chaotická opatření, prosazování očkování jako jediného řešení, ale především neschopnost reflexe chyb, která mohla být prostředkem k získání důvěry. Ale než k tomu mohlo dojít, nejvíce střední a východní Evropu znejistila ruská agrese vůči Ukrajině. Strach vystřídal strach a s ním přichází ještě hlubší znejistění existence.

Není pochyb, kdo je agresor, stejně jako není pochyb o tom, že se mu nesmí ustupovat, to další už je ale komplikovanější. Třeba rozlišné zájmy a z nich plynoucí důsledky. Ty nastanou bez ohledu na to, jestli se o nich mluví v médiích, ale systémová média přijdou o další kus důvěry, pokud je budou přecházet, a jen posílí paralelní svět.

Zatím nejsilněji to pocítil odborářský vůdce a prezidentský kandidát Josef Středula, který má v evidenci 900 tisíc odborářů, ale na Václavské náměstí jich byl schopen přivést jednotky tisíc. Krátce předtím dříve neznámý člověk z paralelního světa Ladislav Vrabel jich přivedl minimálně 70 tisíc. Není nutné z toho vyvozovat dalekosáhlé závěry, ale nějaký symptom to je. Minimálně však připomínka, jak se v referendu o brexitu podařilo k volbě přivést lidi, kteří nikdy nevolili, stáli mimo, ale jen jim někdo vysvětlil, že teď něco mohou změnit. U nás je takových podle kvalifikovaných průzkumů 20 procent. Důvěra v systémová média odráží také vztah k demokratickému zřízení.

Nejsme v informačním smogu sami, podobné je to například také v Německu, kde se vede debata o zužování prostoru pro diskusi, z něhož plyne nedůvěra v média. Tamní reálie popisuje v eseji Tereza Matějčková.