Třicet miliard bez zákona. Dotace na půdu „bez vlastníka“

K tuzemským zemědělcům míří z Bruselu každoročně 30 miliard korun. O tuto částku mohou přijít, pokud stát neprokáže, že peníze rozděluje podle právních předpisů. Tak zní hlavní důvod, proč vzbudila poprask zpráva Českého rozhlasu, podle níž koncern Agrofert hospodaří na sedmnácti stech hektarech půdy, na kterou nemá vlastnické právo ani nájemní smlouvu. Poprask byl tak velký, až sněmovní volební výbor Radě Českého rozhlasu doporučil, aby „efektivněji“ kontrolovala, co ČRo vysílá.

Pobavení způsobil před čtrnácti dny vpád squatterů na pražskou usedlost Šatovka. Policie také dobrodružnou mládež rychle vyprovodila. Vážnější diskuse by byla namístě, kdyby squatteři bez užívacího práva bydleli v Šatovce třicet let a ještě na to pobírali evropské dotace. Mohli by tvrdit, že bez nich by Šatovka zchátrala nebo spadla, přesto by jejich argumenty bral málokdo. Stejně, avšak v mnohem větším měřítku, se ovšem chovají zemědělci a málokdo naopak protestuje. Agrární komora i Asociace soukromého zemědělství odhadují, že sedláci nemají vlastnické právo ani nájemní smlouvu na 200–300 tisíc hektarů zemědělské půdy, na které berou bruselskou podporu.

Zjištění, že Agrofert nemá doklady, kterými by doložil své právo na užívání 1700 hektarů, je špičkou ledovce. „Stejná praxe se dotýká bez přehánění stovek zemědělců v České republice. Považujeme za naprosto účelové vztahovat zmiňovanou kauzu pouze na Agrofert a jeho dceřiné firmy,“ brání holding jeho mluvčí Karel Hanzelka a má pravdu.

Výměra „půdy bez vlastníka“, na kterou se berou dotace, dosahuje pěti až deseti procent zemědělské plochy. Úplně základní dotace pouze za to, že sedlák půdu nějak obdělává, činí 5500 korun na hektar ročně, další peníze berou zemědělci v horských oblastech nebo ti, kteří vysazují remízky či jinak chrání přírodu. Dohromady jde na „půdu bez vlastníka“ ročně okolo dvou miliard korun. O tyto peníze mohou zemědělci přijít, a pokud by chtěla Evropská komise ukázat přísnější tvář, může požádat o vrácení stejné částky i z předchozích let. Nemluvě o možnosti, že se každoroční třicetimiliardový příliv dočasně zastaví úplně, dokud se evidence pozemků nedá do pořádku. Tak vypadá černý scénář, který dosud nikdo nevyloučil.

Dočasný bezplatný nájem

Svého času byla Evropa vyděšena, že v Řecku nefungují katastrální úřady jako v jiném členském státu EU. Za vrchol nepořádku se uvádí, že v Řecku až 180 tisíc hektarů půdy nemá právoplatného majitele. V míře nepořádku se tedy mohou Češi, jak se zdá, s Řeky směle měřit. Srovnání s nepořádným dítětem Evropy však není přesné. Na rozdíl od Řecka v Česku stát zřídil katastry už před dvěma sty lety. Jenom v nich vznikl chaos a občas vlastníka nelze dohledat.

Za všechno může pochopitelně komunistický režim, který půdu ukradl právoplatným vlastníkům. Po listopadu 1989 vláda rozhodla, že se pozemky vrátí, a nastavila pravidla tzv. restitucí, podle nichž mohou bývalí majitelé a dědicové pozemky dostat zpátky. Museli však sami požádat, jenže to v mnoha případech neudělali, třeba už jenom z toho důvodu, že šlo o nevýznamné odřezky, na které často měla nárok řada příbuzných. Nemluvě o tom, že někdy žádní dědicové nebyli. Anebo i byli, avšak o svém nároku nevěděli.

Restituce navíc měly mocného odpůrce v manažerech socialistických JZD a státních statků, kteří se chtěli svěřených podniků zmocnit. Proto potřebovali udržet provoz a také kontrolu nad půdou. To se jim podařilo i díky tomu, že spoustu právoplatných majitelů přesvědčili, aby jim půdu pronajali. „Aktuálně asi 30 tisíc zemědělských podnikatelů hospodaří na půdě, která má více než tři miliony vlastníků,“ shrnuje současný stav Jiří Felčárek z Agrární komory. Dnes nemají velcí zemědělci nikde v Evropě takové slovo jako v Česku šéfové bývalých socialistických družstev. Farmy hospodařící na ploše přes 100 hektarů kontrolují podle Eurostatu 88 procent české zemědělské půdy, v sousedním Rakousku jen něco přes čtvrtinu. Skutečně extrémní poměry v Čechách a na Moravě zvýrazňují odhady, podle kterých na čtyřech pětinách zemědělské půdy hospodaří gigantické firmy využívající plochu přes dva tisíce hektarů.     

Stačí navštívit libovolný region, aby člověk pochopil, co to znamená. V městečku Křinec na úrodném Nymbursku dominuje podnik ZAS Podchotucí z holdingu Agrofert. Z křineckého katastru o velikosti 2500 hektarů hospodaří ZAS na sedmnácti stech hektarech, necelých dvě stě hektarů využívá šestnáct místních zemědělců, stejnou plochu má na starosti Agroma Jikev, velká farma ze sousední vesnice. Na zbytku výměry stojí městečko a jeho osady. ZAS Podchotucí spravuje dalších 1500 hektarů ještě v jiných obcích od Vestce k Rožďalovicím. Feudální poměry ještě lépe ilustrují nedaleké Kouty. Jejich katastr má 550 hektarů, pětadvacet z nich tvoří intravilán obce, dalších pětadvacet využívají dva místní zemědělci a zbylých 90 procent je eldorádem firmy Poděbradská Blata, rovněž z Agrofertu.

Feudálové nejsou jen na Nymbursku a nejmenují se pouze Agrofert. Takřka na veškeré zemědělské půdě jihočeské obce Žár třeba hospodaří rodinná firma bratří Řehoutů, nejdůležitější ze zemědělců v podhůří Novohradských hor. „V takových vesnicích končí život,“ hodnotí zemědělský analytik Petr Havel budoucnost regionů, kde udržela moc komunistická šlechta. Majitelé bývalých družstev obvykle bydlí ve vzdálených městech a zisk včetně dotací stahují na svá konta.

Neúspěch restitucí nezpůsobili jen skuteční vlastníci pozemků, kteří neměli zájem podnikat. Jejich hledání se protahovalo, také se podle zákona nemusely vracet pozemky uprostřed velkých družstevních lánů, jež neměly příjezdové cesty. Zároveň vznikl právní obrat „zatímní bezplatné užívání“, který se týkal právě půdy s nejasnými vlastníky využívané velkými družstvy. Umožnil, aby si družstevníci až do vyřízení všech komplikací zachovali velké lány k pěstování pšenice, řepky a kukuřice, po kterých se mohou prohánět jejich kombajny a kde za značnou část výměry nemusí platit nájem. Slovo „zatímní“ se používalo ve stejném smyslu jako výraz „dočasný pobyt vojsk Varšavské smlouvy na území Československa“, jímž se vysvětlovala existence sovětských základen po roce 1968.

Stát fakticky nabídl bývalým socialistickým manažerům možnost využívat zadarmo půdu, která jim nepatřila. Vinou zdržení při restitucích se do podobných potíží dostali i noví soukromníci, když například museli přijmout náhradní pozemky za ty, které byly ztraceny v rozlehlých půdních blocích velkých družstev.

Bezpráví jako důvod

„Zatímní“ bezplatné užívání pozemků opravdu netrvalo krátce. Nelze popřít, že se stát snažil restituce dotáhnout, velkou energii ani peníze však neinvestoval. Zajistit, aby se k pozemkům dostali jejich právoplatní vlastníci, má za úkol proces, kterému se říká komplexní pozemkové úpravy. Shodou okolností to je značně komplikovaný postup, při němž se musí Státní pozemkový úřad v každé vesnici zvlášť dohodnout, jak vypořádat všechny zbylé restituční nároky, pevně stanovit vlastnická práva a užívání konkrétních parcel, k tomu ještě zabezpečit síť místních cest, vodní zdroje a obecně ekologickou rovnováhu v krajině.

Státní pozemkový úřad si vysloužil respekt malých i velkých zemědělců, když dal v části republiky majetkové poměry do pořádku, přesto všechno trvá příliš dlouho a podle mluvčího Hynka Jordána to při současném finančním a personálním vybavení příliš zrychlit nejde. „Není možné odhadnout, kdy budou pozemkové úpravy dokončeny, protože záleží i na vlastnících půdy, obcích a dalších účastnících,“ vysvětluje Jordán. Půdní úpravy byly dokončeny na necelé třetině zemědělské půdy, na další osmině se s nimi začalo. Mluvčí předpokládá, že se tempo zrychlí tak, aby každým rokem byly zahájeny a ukončeny úpravy ve dvou stech vesnicích. V takovém případě by se skončilo do patnácti let.

Zjistit skutečné majitele pomáhá digitalizace katastrálních map, při níž je třeba rozluštit rébusy s vlastnictvím každé jednotlivé parcely. Během digitalizace v určitém regionu připomene katastrální úřad dosud netečným majitelům, že jim nějaká půda patří, a zároveň je upozorní, že musí uhradit pozemkovou daň. Pak se majitelé logicky zajímají, jestli jim někdo zaplatí nájem, nebo se parcely co nejrychleji zbaví. Ovšem také digitalizace je dlouhodobý a časově náročný proces, přitom ani samy finanční úřady nemají eminentní zájem na jejím rychlém dokončení. Z jejich pohledu je schůdnou cestou také vymáhat daně po nájemci. „V případě, že vlastník pozemku není znám, je podle zákona poplatníkem uživatel pozemku,“ potvrzuje Lukáš Heřstus z Generálního finančního ředitelství. Pro nájemce pozemková daň neznamená velkou zátěž, častěji si stěžují, že jim digitalizace komplikuje život. Kam tedy spěchat.

Na venkově vznikla feudální idyla s bývalými vlastníky rudých knížek jako barony a tuto idylu nepokazila ani snaha vlády Petra Nečase, která v roce 2012 zákonem o Státním pozemkovém fondu oficiálně zrušila „zatímní bezplatné užívání“. To byl jen formální krok. Pokud se nepřihlásil majitel, dědicům velkých socialistických družstev stejně pozemky zůstaly. Byly to pozemky o rozloze až 300 tisíc hektarů, které vhodně doplňují velké lány, neplatí se za ně nájem, maximálně nevelká daň z nemovitostí, a co je podstatné, je na ně možné čerpat evropské dotace. Už ministr zemědělství Jaroslav Palas při vstupu do Evropské unie rozhodl, že při čerpání dotací nerozhoduje, komu pozemky patří. Ministerstvo místo toho vytvořilo databázi LPIS, která je soupisem půdních bloků a údajů, kdo na kterém bloku hospodaří. Ten pak má nárok na peníze z Bruselu. Úřady mohou zkontrolovat, jestli půda sedlákovi patří či vlastní nájemní smlouvu, stačí jim ale i to, když prokáže, že na pozemcích hospodařil před rokem 2012, než zákon zatímní užívání zrušil. Ministr v demisi Jiří Milek, který sám patří k největším zemědělcům, nehodlá na praxi nic měnit ani radit kolegům, že mají žádat o dotace pouze u pozemků, kde mohou doložit nájemní smlouvu nebo vlastnictví. „EU poskytuje dotace uživatelům, kteří na půdě hospodaří,“ vzkázal přes tiskové oddělení.

Zavedenou praxi potvrzuje i předseda Asociace soukromého zemědělství Josef Stehlík. „Evropské komisi stačí k přidělení dotace, když rolník pozemky využívá. Zřejmě netuší, že u nás to je možné bez právního důvodu,“ dodává. Velké zemědělské podniky se chovají jako squatteři ze Šatovky, na rozdíl od nich však mají plnou podporu státu i jeho úřadů. V jednom ohledu mají ještě horší morální pozici. Pozemky s neznámým majitelem patřily svého času konkrétním lidem, kterým je ukradl komunistický diktátor. Když je teď zemědělci využívají a berou na ně dotace, vytvářejí tím variaci na okřídlenou větu Honorého de Balzaca, že za každým velkým majetkem se skrývá zločin.

Klid na práci vydrží nejméně do roku 2023, kdy se mají restituce definitivně ukončit. Pozemky bez vlastníků převezme podle zákona stát, není jen přesně určeno, jestli pozemkový úřad, nebo úřad pro správu státního majetku.

Brusel se ptá

Udržet model socialistického zemědělství a přepojit ho na dotační systém Evropské unie vypadá jako husarský kousek, ovšem polistopadovým vládám stačilo mnoho nedělat a jen se nechat řídit od velkých uživatelů půdy. Proto není divu, že v prostředí všeobecné nezodpovědnosti způsobila takové pozdvižení rozhlasová reportáž Janka Kroupy, že Agrofert pobírá dotace na pozemky, u kterých nemá právní důvod k užívání. Nešlo ani o to, že se reportéři zaměřili na Agrofert. Bylo na něm možné prokázat, že jde o značnou výměru. Kroupův odhad je zřejmě nízký, protože při nejasnostech o vlastnictví „jen“ sedmnácti set hektarů v případě, že podnik využívá půdu o 120 tisících hektarů, by holding mezi bývalými družstevníky patřil k těm pořádnějším. V každém případě odhad nezpochybnil ani mluvčí Hanzelka, který připustil nejasnosti u patnácti set hektarů.    

Zpráva získala sílu tím, že upozornila na nepořádek Evropskou komisi. Její mluvčí zatím reagují opatrně s tím, že zemědělské dotace se pravidelně kontrolují a že kontrola může přijít i v tomto případě.

Evropské předpisy opravdu neříkají, že na dotaci má nárok jen vlastník nebo nájemce, předpokládá se pouze, že příjemce může o dotovaných pozemcích efektivně rozhodovat. To ovšem nejde jednoznačně tvrdit u pozemků, u nichž se může zčistajasna přihlásit skutečný vlastník. Bruselské experty musí v každém případě znervózňovat obava, že Češi vyplácejí dotace bez jakékoli právní opory, a budou chtít tuto nesrovnalost vysvětlit. Minimálně budou od českých úřadů očekávat popis zvykového práva, které stanoví, že uživatel půdy má na dotace nárok, i když není znám její majitel, případně když majitel neví, že mu půda patří.