Vůně domova (povolební fejeton)

Posadil jsem se do svého sedadla ve vlaku z Ostravy do Prahy. Vedle mě přes uličku seděla dvojice mladých lidí a naproti nim trůnil jejich výstavní kocour jen tak na vodítku. Cesta bude dlouhá, tak proč ho trápit v nějaké kleci. Připadal mi obdivuhodně ukázněný. Zbožňuju zvířata, která tohle zvládnou s noblesou a tváří se ve vlaku jako doma na gauči. Za okny svítilo podzimní slunce, káva, kterou nám donesli, se dala pít, i když zázrak to nebyl. Ale ten tu nikdo neočekával. Všichni působili vlídně a neosobně jako ten kocour.

V Olomouci přistoupil muž v kostkované bundě, černých kalhotách, sportovních botách, s drahými hodinkami, dozdobený knírem a snad i bradkou. Byl zkrátka neoholený podle jakési módy.

Pohlédl na sedadlo, na němž ležel kocour, a zjistil, že patří jemu, zaplatil si za ně.

„Na tom sedadle jsou chlupy!“ zavrčel.

Dívka, jíž kocour patřil, se omluvila a otřela sedadlo kapesníkem. Každý, kdo s námi ve vagonu jel, by vsadil krk, že tam žádné chlupy nebyly, ale aspoň pro pocit jistoty přejela dívka sedadlo ještě jednou.

„Nemůžete to utřít pořádně?“ zahučel na ni ten kníratý hejhula.

Dívka celou akci s kapesníčkem pozorně zopakovala. Chlap se posadil, dal si šampaňské, které se tu nosilo také „zadarmo“. Bylo v ceně jízdenky podobně jako káva. Napil se, uvelebil se ve svém křesle a celá vlídná atmosféra v našem vagonu byla pryč.

Vzduch by se dal krájet. Chlap zíral dlouhé minuty, hodiny a snad i dny do mobilu a nezapomněl se tvářit pořád stejně naštvaně. Za Zábřehem na Moravě mu zazvonil přístroj, co třímal v rukou, a on se rozhovořil. Mluvil pomalu, hlasitě, slyšeli jsme ho všichni. Dával si záležet, aby jeho hlas zapůsobil. Měl ho silný, jasný a neústupný. Dával komusi instrukce a působilo to, že bychom se jimi měli řídit i my všichni ve vagonu. Skoro jsme to tak udělali, jen kocourovi to bylo jedno.

Začetl jsem se do zpráv a zjistil, že prezident nabádá ke spojení ODS a ANO a že SPD stoupají hlasy... A tak jsem začal intenzivně myslet na budoucí volby a dospěl k přesvědčení, že zřejmě nemáme šanci žít v normálním světě. Budeme muset donekonečna utírat chlupy ze sedadel, i když tam žádné nebudou... A zřejmě zase zvítězí Blbost a Buranství nad Pravdou a Láskou. Proti Blbosti a Buranství mají asi i Lež a Nenávist krátké nohy...

Ten šarmantní kocour se na mě ale díval z vedlejšího sedadla, jako by mi říkal – nešil a mysli. „Budu se snažit,“ vysílám mu zprávu tajnou lidsko-kočičí řečí.

„My kočky dobře víme, že se děje i spousta dobrých věcí,“ odpověděl. „Koukni se třeba vedle do vagonu. Tam sedí samí kultivovaní lidé. Někdo si kreslí, jiný čte, pracuje na notebooku, mluví tiše, a dokonce když jdeš kolem, někteří se na Tebe usmějou. Nešil a mysli,“ opakovalo to zvíře a přitom se tvářilo, že ho vlastně nic nezajímá.

Vystoupil jsem na hlavním nádraží, skočil do metra a na Malostranské se vynořil na ulici jako ranní slunce. To odpolední přitom ještě docela hezky hřálo, kolem se procházely matky s kočárky, taky turisté s bedekry, důchodci s igelitkami a elegantní mladí muži s krásnými protějšky. Chodníky byly zametené, tramvaj přijela přesně, a tak mi za chvilku v Břevnově zavoněl vzduch.

Necítil jsem, že bych propadal nějaké euforii, to určitě ne, ale kolem čpěl život a bylo hezky.