Opuštěné objekty. Nástupní místo do nebe v Tatranské Lomnici chátrá
SPECIÁL CESTOVÁNÍ
VÁNOČNÍ SPECIÁL
4
Je to smutné místo s veselou minulostí. U stavby z masivní žuly na východním okraji Tatranské Lomnice se desítky let ozýval převážně smích, který se míchal s mírně nervózním podupáváním. Jak asi bude nahoře? Nepřiženou se mraky? Stanice kabinové lanovky na Lomnický štít byla nástupním místem do nebe.
Důstojné místo vyžadovalo důstojné řešení, a proto si v roce 1936 tehdejší ředitel lázní v Tatranské Lomnici Juraj Országh objednal projekt všech tří stanic lanovky v Lomnici, na Skalnatém plese i na Lomnickém štítu u tehdy populárního architekta Dušana Jurkoviče. Základem staveb se stala tatranská žula, doplněná o železobetonové a ocelové konstrukce. 22. prosince 1937 se lanovka v úseku na Skalnaté pleso rozjela poprvé, ale Dušan Jurkovič z té slávy zrovna velkou radost neměl. Jeho původní architektonické plány totiž výrazně přetvořili pracovníci stavitelské firmy Karla Marvana z Hradce Králové, kteří stanice budovali. O čtyři roky později, v prosinci 1941, byl dokončen i druhý úsek ze Skalnatého plesa až na vrcholek Lomnického štítu.
Zajímavostí této první lanovky ve Vysokých Tatrách byla povinná mezistanice na jejím spodním úseku. Jmenovala se Start a musela být zřízena proto, že v době stavby nedokázal nikdo vyrobit více než čtyři kilometry dlouhé lano, jímž by se úsek z Tatranské Lomnice na Skalnaté pleso propojil v jednom kuse.
Samotnou lanovku navrhla strojírenská firma Františka Wiesnera z Chrudimi podle švýcarské licence Von Roll. S budováním kabinových lanovek měla dostatek zkušeností, vždyť před touto slovenskou už stihla v roce 1928 postavit naši vůbec první kabinovou lanovku z Janských Lázní na Černou horu v Krkonoších a v roce 1933 lanovku na Ještěd.
Původní lanovka z Tatranské Lomnice na Skalnaté pleso už nefunguje, poslední kabina opustila dolní stanici v roce 1999 a o turisty se stará jen několik desítek metrů vzdálená moderní lanovka s malými kabinkami. Jurkovičova stavba ale za prohlídku stojí stále. Dodnes jsou uvnitř původní stroje s obřími litinovými koly, která poháněla celý lanový systém. Na podlaze tu a tam leží zapadlé jízdenky z tuhého kartonu a opuštěná kabina připomíná, jak se stoupalo k nebi v dobách, kdy se za opocenými skly mačkalo na pět desítek výletníků. Stačilo půl hodiny, a na druhém nejvyšším vrcholu Vysokých Tater se mohli dotýkat oblohy.
