Proč říkáme „pan prezident“, a ne „prezident republiky“?

Prezident republiky má u české veřejnosti mnohem větší autoritu, než by odpovídalo jeho postavení v ústavním systému nebo jeho pravomocem. Odpověď na otázku, proč tomu tak je, může hledat v archetypu „posvátného krále“, který i v moderní době přežívá v podobách sekularizovaných vůdců. Současní státníci totiž rádi používají symboly a rituály původně spojené s monarchií, jako je inaugurace prezidenta, vojenské přehlídky a podobně. Tyto rituály mají podobnou funkci jako korunovace – legitimizují moc a vytvářejí pocit výjimečnosti vůdce.

To všechno můžeme pozorovat i na našich ikonických prezidentech. Pokud jde o míru všeobecné úcty, vede samozřejmě Tomáš Garrigue Masaryk, který byl skutečným sekularizovaným králem První republiky. Byl vnímán jako „tatíček národa“, což je jasný archetyp „otce“ – podobně jako král v sakrálním pojetí. Hrad se od jeho doby stal „světským palácem“ s posvátnou aurou, jakou spoluvytváří třeba nad Hradem vlající prezidentská standarda, když je pan prezident doma.

Loajalita vůči Masarykovi byla spíše morální než dána ústavou. Lidé věřili v jeho misi „humanitní demokracie“, Masaryk byl vnímán jako garant řádu a hodnot, podobně jako král garantoval kosmický řád. Proto se také objevovala například otázka, co by TGM dělal v době Mnichova. A lidé hned věděli, co by řekl: „Tož, budeme sedlat!“

Celá audio a video verze zde.

Verze na YouTube zde.