„Lidé stále vnímaji prezidenta jako monarchu nebo panovníka“

Před lety se Miloš Zeman dost nekompromisně vyjádřil o české populaci a odvolával se přitom na významného psychiatra profesora Cyrila Höschla. Jak současný prezident posunul význam slov předního českého intelektuála? Proč Češi přisuzují prezidentovi takový význam a proč zbyl Jiří Drahoš na ocet? V rozhovoru s Daliborem Balšínkem pro Echo TV.

Co také řekl Cyril Höschl v rozhovoru s Daliborem Balšínkem pro Echo TV

O významu prezidenta v našem systému

Jsme před 2. kolem prezidentských voleb. Vy sám si umíte vysvětlit, proč česká populace přikládá funkci prezidenta takový význam, i když prezident nemá v zásadě mnoho pravomocí? Má v zásadě dvě důležité.

To je zajímavý paradox, a ten se, myslím, odvíjí už od, vlastně po celou historii českého království v těch moderních dějinách od té tatíčkovské postavy Tomáše Garrigua Masaryka, kterému samozřejmě je nutno připsat obrovské zásluhy v založení státu. Ale právě proto, že to byl útvar tak jaksi obtížně vydobytý na té rozpadající se habsburské monarchii a ostatních zemích, tak ta zásluha byla glorifikována, určitě právem částečně, ale ta postava vstoupila do dějin jako otec zakladatel. A tenhleten tatíčkovský model potom se uplatňuje u každého, do koho si lidé tu kontinuitu té české státnosti promítají. Sice samozřejmě ne třeba do Antonína Novotného, ale Havel byl druhým takovým příkladem toho, jak veřejnost vnímá hlavu státu. Něco jako standartu, korunovační klenot, prapor, nějaký symbol té české státnosti.

Ono se podařilo komunistům rozbít spoustu tradičních hodnot. Jako jak je možné, že zrovna ta pozice toho prezidenta navzdory té masáži komunistické ideologie, jak to že ta přetrvala? Byť třeba komunističtí prezidenti určitě, oni si to lidé netransponovali.

Oni si to netransponovali, ale ve chvíli, kdy mají pocit, že ta společnost je demokraticky uspořádána nebo že mají možnost uplatňovat své vlastní ambice a preference, tak k tomu přispívají i ty symboly té moci, například ten Hrad.

My ho vidíme tady nad námi.

Kdyby prezident sídlil někde vedle Bílé labutě, tak možná by tedleten mýtus toho otec laskavého a trestajícího byl daleko snáz narušitelný, a na druhou stanu možná by ta demokratická podstata toho úřadu byla lidem zjevnější. Oni stále tak trochu vnímají jako monarchu nebo panovníka.

O situaci před 2. kolem

Jak jste přijal výsledek prvního kola voleb?

Tak samozřejmě s optimismem a s nadějí, že dějiny nazamrznou a že dojde na všech úrovních tohoto státu k nějakému pohybu. Na druhou stranu to nevnímám tak emocionálně jako někteří mí kolegové, protože se domnívám, že v tuto chvíli a v této fázi, to znamená ve druhém funkčním období jednoho z kandidátů, není ani tak podstatné skutečně, kdo vyhraje. Samozřejmě v očích veřejnosti i médií boj mezi inklinací k Východu nebo Západu, ale jestli se tato inklinace, kterou reprezentuje současný prezident, protáhne o několik měsíců, není tak podstatný problém.

A pro vás to tak stojí? Jestli to je na Západ nebo na Východ.

Pro mě to tak stojí, ale nestojí to pro mě tak, jestli to bude teď nebo za rok nebo za pět let nebo za půl roku.

O osobnosti prezidenta v dnešní době

Co vy sám očekáváte od prezidenta? Jakou roli má mít prezident v české společnosti?

Já myslím, že především skutečně, i když je to klišé skoro, sjednocující. To znamená tak jaksi ohlazovat ty hrany problémů, které začínají štípat společnost. A musí mít vždycky respekt pro tu druhou stanu, i pro tu stranu, jejíž názory třeba sám nesdílí. Čili být jakýmsi příkladem k určité toleranci, to souvisí s kultivovaností projevu, a to souvisí s reprezentací navenek. Další jeho povinnost je reprezentovat ten stát navenek tak, aby nedocházelo k polcení politiky nebo politických linií mezi vládou a prezidentem, prezidentem a veřejným míněním. To jsou vždycky poměrně těžké optimalizační důvody, a ty neznamenají vždycky kompromis, ale znamenají, že když to tlačím jedním směrem, tak musím být schopen vysvětlit tomu zbytku proč. A musím to zargumentovat a ne říct prostě „Vy jste hlupáci a já to vidím takhle.“

Může být silný prezident sjednocující?

Já si myslím, že ano, ale hodně to závisí na vnějších okolnostech. Bohužel je to tak, že nejvíc kolem sebe sjednotí silné osobnosti v dobách nějakého veřejného ohrožení, což je něco co bych téhle zemi rozhodně nepřál. Taky bych nerad, aby to nastalo a to jsou ty situace, které udělaly z neoblíbeného a vlastně jaksi povahově nevyrovnaného Churchilla najednou kýženého vůdce, který se zapsal do dějin.

Celý rozhovor s psychiatrem a profesorem Cyrilem Höschlem