Cesta do digitálního otroctví
V časech, ve kterých jsou zpochybňovány a revidovány všechny dosavadní normy, formy vztahů mezi lidmi, a zpochybňován je dokonce každý jednotlivě, není od věci se pokusit některé pojmy definovat. Některé věci dokonce kodifikovat. Udržet pojem manželství pro vyjádření svazku muže a ženy nemusí a také neznamená zpochybnění jiných mezilidských vztahů třeba mezi muži nebo jen mezi dvěma ženami. Ty mají nepochybně také svou hodnotu a tu by také neměl nikdo zpochybňovat a minimálně z praktických důvodů je dobré různé vztahy rozlišovat.
Rozdílnost a rozmanitost k životu patří a unifikaci vyžadovaly spíš režimy autoritářské než demokratické, které chrání svobodu a lidskou individualitu. Zároveň, zvlášť pokud na tom vzniká společenská shoda, mají být dál rozšířena ekonomická práva různých párů. S nároky na pořizování si dětí je však odpověď jednoznačná.
Pokud tedy vycházíme z předpokladu, že dítě není auto, pračka nebo jiná spotřební věc nebo kočka či pes, a zároveň stále nezpochybňujeme fakt, že dítě vzniká výhradně spojením ženského vajíčka a mužských spermií. To je samo o sobě definiční. Nicméně i neobvyklé situace, které se v životě přihodí, a týká se to i dětí v různých párech, umějí řešit současné zákony. Děti nejsou hračky, požívají ve společnosti zvláštní zákonné ochrany a nemělo by se na tom nic měnit. Není proto nijak překvapivé, že v době všeobecné relativizace je snaha v ústavě definovat, že ideálem, kterého obecně lidé chtějí dosahovat, je společností uznaný svazek muže a ženy jako výlučný a jako takový může jediný přirozeně přivádět děti na svět.
Nikoli s odporem, ale s výsměchem se setkal jiný návrh ústavního doplnění, který se týká práva na svobodu platit hotovostí. Také je vnímán jako nemoderní a v době digitálních technologií jako zpátečnický. Pochopitelně většina vidí především přednosti a výhody digitalizovaného virtuálního světa. Převažuje pocit, že ochrana soukromí před státem, technologickými a dalším institucemi, které pracují s osobními daty, je marná.
Ten, kdo je připojen k internetu, používá mobilní telefon (nemusí to být ani smartphone), platební karty nebo chytré hodinky, pohybuje se po ulicích prošpikovaných kamerami se schopností identifikace tváří, o sobě všechno sděluje. Evidován je každý, a jak lze tato data využít, zatím nejlépe ukazuje se svým social scoringem Čína, která každého svého občana vyhodnocuje, jak správně se chová, a podle dosažených bodů se dostane k benefitům, které ti vychylující se z norem nedostanou.
Tyto myšlenky nejsou cizí ani v demokratickém světě, kde třeba zdravotní péče anebo společenské výhody se mají odvíjet od životního stylu. To jsou ty kontroly spotřeby cukru nebo bůčku na druhé straně. Kanadská vláda už předvedla, jak si umí poradit s neposlušnými občany. To byl ten případ řidičů kamionů, kteří se bouřili proti restriktivním proticovidovým opatřením. Když už nic nepomáhalo, nechala zablokovat peníze z veřejné sbírky a těm nejradikálnějším se snažila zablokovat osobní bankovní účty.
V digitálním světě je vše nakonec na jedno stisknutí, na jedno stisknutí lze telefonem zaplatit oběd v restauraci, na jedno stisknutí lze neposlušného vyřadit ze systému. Zatím se to děje jen těm nejzlobivějším, ale když to prochází u nich, lze to snadno použít i u nepohodlných, třeba těch, kteří se moc ptají. Přechod do digitálního, virtuálního světa už nic nezastaví, ale každá pojistka, právě třeba jako právo na hotovostní platbu, je ochranou svobody před přicházejícím digitálním otroctvím, do kterého dobrovolně vstupujeme.
