Kdo, když ne my, kdy, když ne teď

Na život JUDr. Milady Horákové se dá bez přehánění aplikovat dramatická kompozice, kterou pro tragédie používali klasicisté v čele s Jeanem Racinem. Celý děj dělili na expozici, kolizi, krizi, peripetii a katastrofu. Podobně pobíhal příběh Horákové. Právnička, politička, která měla vždycky na paměti osud žen (expozice), aktivní v odboji proti nacistům (kolize) a vězněná v letech 1940 – 1945 (krize).

Za peripetii (obrat) se dá považovat její působení předsedkyně Rady československých žen a místopředsedkyně Svazu osvobozených politických vězňů. Pak ale následuje katastrofa – zatčení v roce 1949, rozsudek k trestu smrti a poprava 1950.

Součástí dramatu bývá ovšem také tak zvaná katarze, chápaná ve smyslu očištění, které prožívá divák, čtenář nebo posluchač po skončení příběhu. V případě Milady Horákové tak můžeme vnímat zrušení rozsudku v roce 1968 a rehabilitaci v roce 1990.

Pro ty, kteří vykonstruované procesy nezažili, mohla být katarzí i letošní vzpomínka na Horákovou, ať už vyvěšením černé vlajky na některých budovách, nebo transparent s textem Milana Horáková Zavražděna komunisty. O vysílání městského rozhlasu a odpočítávání v metru si dovoluju mít pochybnosti, protože efekt očištění se nejspíš nedostavil.

Daleko větší problém však nastal na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Škola transparent nevyvěsila. Spokojila se s černým praporem. Děkan, který sám sebe označuje za postmarxistu, mluví o nedorozumění. Být uklízečkou ze Žďáru nad Sázavou, která podle děkana patrně neměla před rokem 1989 představu, co jsou to Alpy a dovolenou si prý představovala na Vranovské přehradě, asi bych se ozvala. Mimo jiné taky proto, že to je klasická ukázka nadřazenosti. Krom toho si nejspíš postmarxistický děkan nevšiml, že úklidové práce včetně topení a mytí výloh dělali lidé, kteří byli ze svých míst vyhozeni. Že by taky neměli představu, co jsou Alpy? A jak to bylo s představami jejich dětí, které nemohly z kádrových důvodů studovat?

Filozofická fakulta zahrnuje na dvacet pět kateder a ústavů, včetně Katedry pedagogiky, Katedry pomocných věd historických a archivního studia, Katedry filmových studií, psychologie, sociologie, středoevropských studií nebo Ústavu českého jazyka a teorie komunikace, Ústavu politologie a dalších. Jeden by tedy čekal, že nejen proběhla nebo proběhne diskuse uvnitř fakulty, ale že se různé názory projeví výrazněji na venek. Konec konců řada učitelů před rokem 1990 nemohla pedagogicky působit. A studenti? Pokud něco namítali, nebylo je moc slyšet. Asi jsou prázdniny. Ale kdyby se neprosadili do novin a časopisů, jistě by jim nějaký internetový portál k hlučnější odezvě prostor poskytl.

Každý čtivý příběh má mít také vyhrocení, tedy pointu.

V tomhle případě je pointa jednoduchá: komunisté zavraždili Miladu Horákovou.