Poloviční a politicky neukotvená pravda

Václav Klaus se svým týmem sepsal programovou stať, publikovanou na stránkách IVK a v Týdeníku Echo (25/2018). Vyložil v ní, co považuje za největší nebezpečí naší doby, a to v celosvětovém měřítku. Tím nebezpečím není značnou dobu uváděná globální zelená politika, jak jsme u exprezidenta zvyklí, ale něco, co Klaus nazývá „liberální demokracií“ a co údajně stojí v protikladu k demokracii zastupitelské. Jejím základním principem je nikoli prosazení názoru většiny, která se zjišťuje soupeřením politických stran, ale boj za rovnost a proti diskriminaci všech menšin podle genderových, náboženských a etnických kritérií. Tato ideologická cesta prý vede k nesprávnosti a nezodpovědnosti, růstu státní byrokracie, státnímu dirigismu a mediální indoktrinaci.

V textu je mnoho pasáží, kterým lze přitakat. Důraz na absolutní rovnost je vedle „zmutovaných“ lidských práv a sekularizované ideje pokroku kořenem dnešních antidemokratických tendencí. To se projevuje apoteózou společenství menšin, lidskoprávním moralizováním, odmítáním minulosti a vnucováním pocitu (západní) viny na bědném stavu světa. Agenty této ideologie pak jsou podle Klausova institutu mezinárodní organizace a nevládní instituce, přičemž nejlepším příkladem je Evropská unie – ideální prostředí, v němž je uskutečňován postupný a trvalý odklon od zásad demokracie a svobodné společnosti. Do jedné řady jsou v dokumentu jmenovány instituce EU, OSN a NATO (sic!) vedle dalších nevládních institucí a „establishmentových“ orgánů politické a mediální sféry. Je sympatické, že Klaus připomenul i starší zcizení slova demokracie, a to v komunistickém konceptu demokracie lidové, což byl protimluv sloužící k legitimizaci komunistické diktatury.

Dokument Obrana demokracie před liberální demokracií má však dva zásadní nedostatky, na které je třeba upozornit.

Na úrovni teoretické je to odmítnutí představy, že klasická forma demokracie má nepřátele ze dvou stran. Pro Klause je výraz „populismus“ pouhým účelovým nástrojem, s jehož pomocí liberální mainstream omezuje politické a občanské svobody. Jakkoli je možné připustit, že tento výraz je používán i jako pověstné kladivo na čarodějnice, nemůže být pochyb o tom, že představuje reálný politický směr, což je nepřehlédnutelné zejména v České republice (polská a maďarská situace by vyžadovala speciální a citlivý výklad). Právě v současné ČR je totiž přítomen silný populistický proud, který lze nejen pojmenovat a personifikovat (Andrej Babiš, Miloš Zeman, Tomio Okamura), ale také poměrně přesně analyzovat. Český populismus likviduje demokracii absencí ideových zásad, absolutním pragmatismem, osobní zvůlí a nekompetentností. Václav Klaus tyto fenomény nevidí či spíše nechce vidět, což je chyba nejen z hlediska praktického, ale i teoretického.

S tím bezprostředně souvisí Klausova základní slabina, že svůj programový manifest nemůže politicky ukotvit. Tím, že odmítl uznat obnovenou ODS jako autentickou reprezentantku české pravice, odvrhl možnost vystupovat v tradici svého vlastního politického angažmá, k němuž nesporně patřilo vybudování české pravice v devadesátých letech minulého století. Dnes mu již paradoxně zbývá pouze politické paběrkování a hledání autentické pravicovosti v marginálních či přímo obskurních uskupeních. Proto i jeho politické manifesty mohou politicky mít pouze poloviční sílu.

Jakkoli je tedy možné nový dokument Václava Klause uvítat a diskutovat o něm, jeho deficity jsou značné. Liberální demokracie je jistě pojmem, který lze používat pro jedno z nebezpečí pro klasické pojetí liberalismu i parlamentarismu. Bohužel to není nebezpečí jediné, což VK tvrdohlavě neuznává. Navíc se chytil do vlastní pasti: nepoznal jedinou relevantní politickou sílu, která představuje garanci jeho vlastního politického úsilí.