Proč se Odysseus vlastně vracel? Kunderovo Nevědění vychází po dvaceti letech česky

Na začátku Kunderova románu Nevědění je otázka Francouzky Sylvie, kterou položí své přítelkyni, české emigrantce Ireně. Zní: „Co tady ještě děláš?“ Irena odpoví otázkou: „A kde bych měla být?“ a Sylvie: „Doma!“ Irena: „Chceš říct, že tady už nejsem doma?“ Žije přece už dlouho ve Francii, stejně jako autor tohoto dialogu. Co po ní ta Sylvie chce? Má se vrátit tam, kde se mezitím toho tolik změnilo?

Ve francouzštině, ve které byl román napsán, to „doma“ ovšem zní „chez moi“, tedy „u sebe“, neboť francouzština nemá adekvátní výraz pro slovo „doma“: což je v češtině zase něco dost jiného než pouhé „u sebe“. Je to však taková nedostatečnost? Kdoví? „U sebe“ může znamenat také „vevnitř“, ve své duši a ve svém (vnitřním) já, ve svém „pokoji“, tedy u sebe samého. A to nemusí být to samé co domov, tedy obyčejně místo, kde člověk vyrostl, zapustil kořeny a kam takzvaně patří. Člověk může být „u sebe“, a přitom nebýt „doma“. A to nejen teritoriálně.

A to jsme teprve úplně na začátku toho krátkého románu, který, jak píše v doslovu Sylvie Richterová, Kunderova vykladačka (hrozné slovo), je jeho román „nejjednodušší a také nejneuchopitelnější“.

Nejjednodušší je napsat, což se často dělo a děje, že to je román, kde se Kundera „vypořádává“ s emigrací a kde vysvětluje, proč se po roce 1989 nevrátil… domů. Nebo do vlasti? Samozřejmě že Kundera nic nevysvětluje ani se s ničím nevypořádává, nicméně těžko přehlédnout, že nějakým způsobem opravdu na dobu reaguje a že ona otázka udivené Francouzky (Kunderovy Francouzky nerozumějí Kunderovým Češkám) se mohla týkat i jeho a vlastně musela padnout. Konkrétně na začátku 90. let, kdy přece bylo žádoucí, aby emigranti ukončili „velké prázdniny“ a vrátili se do vlasti (domů? k sobě?).

Jenže Irena se do toho nehrne. A jak známo, už vůbec se do toho nehrnul Milan Kundera, který v roce 2000, když už uplynulo dost času, aby se věci ustálily, vydává třetí (po Pomalosti a Identitě) francouzskou prózu, L’ignorance, která je z těch francouzsky napsaných útlých románů tematicky knížkou nejvíc „českou“. Postavy, až na výjimky, jsou Češky a Češi, místem děje je malé české město a Praha, historickým rámcem jsou české země ve dvacátém století. Trvalo však dalších dvacet let, než román v češtině vyšel: v překladu Anny Kareninové a s její důkladnou poznámkou, která je zároveň čímsi jako vyznáním.

Celý text Jiřího Peňáse si můžete přečíst na EchoPrime nebo v tištěném Týdeníku ECHO. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.