Co říká cynik s měkkým srdcem na deset migrantů?

Kdyby někdo dostal otázku, zda tahle země zvládne deset migrantů, jen blázen by odpověděl, že ne, že se musí před nimi zavřít a že je musí odmítnout. Samozřejmě že je zvládne, stejně jako jich zvládla už tisíce, byť odjinud – a také možná jiných... migrantů, což je takové ošklivé slovo pro člověka, který se snaží žít jinde, kde se domnívá, že mu bude líp. Jenže opravdu není migrant jako migrant, což neznamená nic jiného, než že třeba Ukrajinec nebo třeba Moldavan považuje Českou republiku za přirozenou zemi svého cíle, zatímco člověk z Nigeru nebo z Čadu o ní nikdy neslyšel a chce jinam, kde už má své, takže by se nejspíš snažil odsud co nejrychleji zmizet. 

I tak by měla Česká republika zvládnout těch deset migrantů ze čtyř set padesáti, kteří už zase připluli k nějakému italskému ostrovu a tentokrát měli to štěstí (či smůlu?), že je vyzvedla italská pohraniční stráž, čímž už na sebe italský stát vzal tu odpovědnost a nemůže je jen tak poslat zpět do Afriky, i když by asi chtěl. Proč vlastně nemůže, je jedna z mnoha absurdit tohoto fenoménu, tedy hromadného exodu z jihu na sever. Evropské migrační právo bylo kdysi nastaveno na úplně jiné počty a jiné poměry, než jsou ty, jimž nyní Evropa čelí. Jak třeba uplatnit právo na řádné prozkoumání požadavku na azyl v situaci, kdy by ráda do Evropy šla valná část chudého světa a dle některých zpráv by se o to ráda pokusila až polovina mladých lidí v subsaharské Africe, přičemž vzhledem k lidskoprávním a jiným poměrům v tamějších zemích by měli zřejmě dobrou šanci uspět? Evropský humanistický postoj tu nejspíš naráží na limit proveditelnosti, o čemž však fundamentalisti nechtějí slyšet, neboť pro ně platí Fiat iustitia, pereat mundus. Ať zahyne svět, jen když je (lidským) právům učiněno zadost. Svět sice nezhyne, ale Evropa v podobě, v jaké byla po staletí předávána z generaci na generaci, bude o hodně jiná. Možná by to byla škoda.

Od roku 2015 připlulo do Itálie podle tradovaných údajů přes 650 tisíc migrantů, především z Afriky. Číslo přitom rok od roku klesá, nikoli však proto, že by po Evropě toužilo méně Afričanů. Přece jen je nejspíš rok od roku složitější se přes moře vydat, neboť jakási pohraniční stráž, ať severoafrická, nebo evropská, existuje a od praxe, že lodě s uprchlíky byly už několik kilometrů od afrických břehů zachraňovány a převáženy na Sicílii či jiná místa, se přece jen ustupuje. O to víc se rozjel pašerácký obchod s lidmi, který je nyní prý výnosnější než s narkotiky. Lidé byli vždycky zvláštní materiál. Mrtví, kteří při takovém počínání nutně naskakují, jsou úžasným emočním materiálem pro vydírání zvláště neodbytného druhu. Vidíte, co způsobujete svými nelítostnými, tvrdými srdci? Lidé po té vaší kruté Evropě tak touží, že přitom riskují smrt ve vlnách. Odpovědný člověk, kterému je jich také líto, se bojí špitnout: však tak jim řekněte, ať do těch lodí nelezou. A v nejhorším jim ty lodě prostě spalte na břehu. Je tragédií naší doby, že tento nejslitovnější postoj je vydáván za nelidský. Migrace v téhle podobě totiž nemá konce a zabránit jí lze jen tak, že se těm lidem vezme naděje. Dokud nějaká bude, zanechají všeho doma, prodají veškerý majetek, nechají se sedřít z kůže a pak nasednou do těch vratkých člunů, s touhou po Evropě, která je sice nemiluje a nevidí ráda, ale bojí se je poslat pryč, protože má špatné svědomí, které jí zvláště hlasitá sorta lidí s hbitým perem ráda připomíná. Vidíte, už se to zase čtyř stům padesáti povedlo. Jdeme na to, nasedejte do člunů. Je to začarovaný kruh a člověk, kterému je padesát, neví, jestli nemá být rád, že za takových třicet čtyřicet let neuvidí jeho neodstranitelné důsledky.    

Ale i tak by těch deset migrantů měla Česká republika přijmout, tedy aspoň se o to pokusit. Cynik a realista (což je často totéž) stejně předpokládá, že tady dlouho nevydrží, čímž kritikovi této podoby migrace jen přibudou argumenty. Jenže problém je, že na argumenty se v téhle věci už stejně dávno nehraje a nehledí.