Český ministr zahraničí Jan Lipavský dnes přijel do Kyjeva, kde zahájil svou v pořadí čtvrtou pracovní návštěvu Ukrajiny od začátku rozsáhlé ruské invaze před b ...
Proč mají Češi tendenci věřit ohledně Polska tomu nejhoršímu? Znovu se to potvrdilo minulý týden, když mnoha médii proběhla zpráva, že v polské Čenstochové zemřela sedmatřicetiletá žena poté, co jí lékaři odmítli provést interrupci.
Novinky.cz zprávu opatřily titulkem „Středověk v Polsku trvá. Vyjmout mrtvý plod nesměli, tak čekali, až zemře i dvojče. Matka nepřežila“. IDNES.cz zase „Polskem otřásá smrt ženy, jež čekala dvojčata. Odmítli jí vyndat mrtvý plod“. Přidalo se i Aktuálně.cz: „Další sporná smrt těhotné Polky. Žena nosila mrtvý plod, lékaři jej odmítli vyjmout“. Jenže ono je to celé nejspíše úplně jinak. Lékaři podle potratového zákona vůbec nepostupovali a není vůbec jasné, jestli smrt ženy měla něco společného s jejím potratem.
To, že na příběhu něco nesedí, mělo být jasné od začátku. Je pravda, že Polsko má zřejmě nejpřísnější zákony ohledně umělého přerušení těhotenství v Evropě. Lékaři smějí provést potrat ve třech případech: znásilnění, incest a ohrožení života matky. Vzhledem k tomu, že nebohá žena zemřela, dá se logicky vyvodit, že v takovém případě by potrat byl legální. Novinky i Aktuálně píší, že polské zákony nedovolují odstranit mrtvý plod z těla. Ale to prostě není pravda.
Pokud tomu tak bylo, nejde tedy o přísnost zákona, ale pochybení lékařů. Kauza začala loni 21. prosince, kdy Agnieszka, jež byla v prvním trimestru a čekala dvojčata, si v nemocnici v Čenstochové stěžovala na stále silnější bolesti břicha a zvracení. Podle příbuzných jí lékaři ale řekli, že je to v případě vícečetného těhotenství normální. Nicméně 23. prosince zdravotníci zjistili, že jeden plod odumřel. Rodina tvrdí, že však nepovolili, aby byl z Agnieszčina těla mrtvý plod odstraněn. Podle tvrzení rodiny lékaři čekali, až samovolně ustanou i životní funkce druhého plodu. To lékaři odmítají. Podle nich byla naděje na záchranu druhého plodu, ke které pak ale kvůli komplikacím nedošlo, a potrat byl následně tedy proveden až po jeho úmrtí.
Žena se však po zákroku, k němuž došlo 31. prosince, cítila během ledna stále hůř a navštívila několik nemocnic. Měla zvýšené CRP, což svědčí o zánětu či infekci v těle. Nemocnice odmítá, že by zákrok zdržovala kvůli zákonu zakazujícímu potraty, jak tvrdí rodina a někteří aktivisté. Agnieszka však 25. ledna zemřela.
Vzhledem k tomu, že ke tragédii došlo tři týdny po zákroku, není úplně jasné, na co žena zemřela. Lékařské zprávy o sepsi, o níž spekulují média, mlčí. Pokud za smrt může sepse, jde o chybu lékařů, kteří zanedbali pozákrokovou léčbu. Jenže u Agnieszky lékaři zjistili i covid a plicní embolii.
I média většinou kritická k polské potratové legislativě, například Gazeta Wyborcza, o kauze píší zdrženlivě. Většinou v sekci regionální zpravodajství. Organizace Strajk kobiet, bojující za právo na potrat, nevyhlásila protestní akce, právě protože není vůbec jisté, jestli Agnieszka zemřela kvůli neprovedenému potratu.
Otázkou tak je, proč se z tragédie snaží udělat kauzu česká média. Je celkem přirozené, že země bývalého východního bloku se snaží mezi sebou poměřovat. Zvláště státy V4 mezi sebou soutěží. Česká republika se tak chlubí nejúspěšnější ekonomikou, Polsko nejsilnější armádou a blízkým vztahem s USA, Maďarsko svou politikou ovlivňuje americkou pravici a Slovensko má euro a Čaputovou. Zároveň všechny země usilují o to, aby byly pevnou součástí Západu, a to jak politicky, tak kulturně. Mezi liberály a konzervativci však panují rozpory ohledně toho, co to znamená být kulturní součástí Západu. K tomu je potřeba v českém prostředí připočítat silné neznabožství. Nedávná kauza, kdy představitelé Pirátů na sociálních sítích oslavovali úbytek katolíků, či spor o církevní restituce ukazují, že antiklerikalismus je v Česku stále živý.
Naproti tomu Polsko je na evropské poměry stále silně věřící, nepodléhá ihned všem západním progresivním šílenostem a je ve sporu s EU. To je další faktor. Čeští liberálové jsou téměř bez výjimky eurohujeři. Pokud je někdo proti Bruselu, musí být ten špatný. Přitom polská společnost jako celek je méně euroskeptická než ta česká.
Z práva na interrupci se z nějakého důvodu stal symbol vyspělosti. Když v roce 2018 Irsko legalizovalo umělé přerušení těhotenství v referendu, tehdejší premiér Leo Varadkar prohlásil, že „lidé řekli, že chtějí moderní ústavu pro moderní zemi“. Jak je vidět, Novinky označily polskou praxi za středověkou.
Když se toto všechno spojí dohromady, nepřekvapí, že čeští liberálové mají tendenci věřit každé blbosti, kterou si o Polsku přečtou. Takto pak v médiích kolují mýty o polských LGBT-free zónách, povinné výchově dívek k ctnosti nebo že Poláci oslavovali tornádo na Moravě.
Jistě, Polsko je – zvláště pod vládou Práva a spravedlnosti – v mnohém konzervativnější země než Česká republika. V těchto otázkách ale nijak nevybočuje z toho, co ještě před pár lety byl mainstream, možná jeho pravý okraj, ale stále mainstream. Navíc komentovat historické a kulturní zvyklosti ostatních států je považováno minimálně za neslušné. Zahalování žen v muslimských zemích je považováno za místní kolorit.
Kritizujme Polsko tam, kde si to zaslouží a nás se přímo dotýká, například v jejich obstrukcích dosáhnout kompromisu v otázce dolu Turów. Ve většině otázkách je však Polsko náš přirozený spojenec, ať jde o blokování šílenějších nápadů Bruselu, nebo čelení ruské agresi.
00:02
