Kosovo slaví deset let nezávislosti. Stále ho neuznává přes 50 zemí

Někdejší nejchudší část socialistické Jugoslávie se koncem 80. let stala místem, kde vypukly ostré národnostní spory. A před deseti lety, 17. února 2008, se většinou Albánci osídlené Kosovo, jež za komunistického režimu nedosáhlo na postavení republiky, stalo poslední zemí, která se odtrhla od Bělehradu. Srbsko ale nezávislost své jižní provincie nikdy neuznalo a podobný názor zastává i pět desítek zemí na světě, včetně několika členských států EU.

Vztahy mezi Bělehradem a Prištinou zůstávají napjaté, období otevřené nevraživosti se nicméně střídají s etapami, kdy jsou obě politické reprezentace svolné k jednání. Ani pod tlakem Evropské unie, ke které se oba státy hlásí, se ale nepodařilo vyřešit hlavní problém. Zatímco pro Kosovany je nezávislost, získaná v ozbrojeném konfliktu, danou věcí, v Srbsku nejspíše nikdy nezíská podporu většiny veřejnosti politik, který by se zřekl hesla „Kosovo je Srbija“ (Kosovo je Srbsko).

Před pěti lety sice politici obou stran přistoupili na jednání o normalizaci vztahů zprostředkované EU a v dubnu 2013 dokonce podepsali v Bruselu dohodu, do života se ji ale podařilo uvést jen částečně. Na silném odporu radikálních kosovských politických kruhů například ztroskotalo vytvoření samosprávného Společenství srbských obcí, jež by zahrnovalo oblasti s většinovou srbskou populací ležící zejména na severu Kosova a které je pro Bělehrad velmi důležité.

Nevyjasněný status Kosova, jehož nezávislost vedle Ruska, jež tradičně podporuje bělehradský postoj, neuznaly ani Slovensko, Španělsko, Rumunsko nebo Řecko, přitom komplikuje život místním i návštěvníkům. Srbské úřady například znepříjemňují cestování lidem, kteří vstoupí doKosova třeba z Albánie a potom by chtěli jet do srbského vnitrozemí. Vázne také budování infrastruktury, kosovská metropole Priština dodnes postrádá rychlé spojení k Bělehradu, zatímco směrem k Tiraně roste dálnice.

Odlehlé Kosovo patřilo již za časů Jugoslávie mezi nejchudší regiony Evropy a ani deset let jeho nezávislosti na tom příliš nezměnilo. Výše HDP na hlavu činí přibližně šestinu evropského průměru a Kosovo je na úrovní postsovětských států jako Arménie, Ázerbájdžán nebo Gruzie. Pod hranicí chudoby žije nejméně třetina kosovského obyvatelstva. Hospodářství země je velmi závislé na penězích, které přicházejí od diaspory v Evropě, někdy ovšem spojované s organizovaným zločinem.

Kosovská otázka je pro jakékoli srbské politické vedení velmi citlivá, zejména kvůli historickým sentimentům. Právě tato oblast totiž patřila ke kolébkám středověkého srbského státu a dodnes je v Kosovu řada významných památek srbské pravoslavné církve. V červnu 1389 se zde také odehrál jeden z klíčových momentů srbské historie a národní mytologie, dodnes připomínaná bitva na Kosově poli, která pro Srby znamenala staletý pád do područí Osmanské říše.

Z turecké nadvlády se Srbové vymanili až v 19. století, v té době už ovšem hlavní oblast srbského osídlení ležela stovky kilometrů na sever a v Kosovuzískali většinu islamizovaní Albánci. Po první světové válce a po vzniku Království Srbů, Chorvatů a Slovinců se sice rozběhl program osidlováníKosova srbskými vysloužilci, ani ten ale nedokázal zvrátit demografické trendy. Vyšší natalita Albánců, doprovázená odchody Srbů, pak pokračovala i za Titova režimu.

Národnostní napětí ale bylo – v Kosovu i jinde v Jugoslávii – dlouho skryto pod povrchem, otevřeně se začalo projevovat v druhé polovině 80. let. Poté, co Slobodan Milošević na Kosově poli v dubnu 1987 prohlásil, že „nikdo nemá právo bít srbský národ“, byla v roce 1989 omezena do té doby široká kosovská autonomie. S tím se ale Albánci nikdy nesmířili a jejich snaha o získání nezávislosti dala v 90. letech vzniknout organizaci Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK).

Na její útoky reagoval Bělehrad v roce 1998 vysláním jednotek k potlačení povstání. A vypukla válka, provázená z obou stran terorem. Srbsko, pronásledované pověstí z Chorvatska a Bosny, odmítlo přistoupit na Západem navržený mír a začátkem roku 1999 se stalo terčem bombardování silami NATO. Jeho výsledkem byl srbský odchod z Kosova, které se na dalších téměř deset let stalo mezinárodním protektorátem, dokud nevyhlásilo nezávislost. V současnosti ji uznává 111 zemí včetně ČR.

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.

Čtěte také: Na lídra kosovských Srbů byl spáchán atentát. Stříleli na něj z auta

Interpol zrušil mezinárodní zatykač na kosovského premiéra. Bělehrad zuří