Škoda že nemáme moře, říká ředitel Veolie Ondřej Beneš

První pivo z recyklované vody, které kdy kdo v Česku uvařil, pochází z pivovaru v Čížové. Vzniklo z vody z pražské čističky odpadních vod, kterou upravili na kvalitu pitné vody odborníci z Veolie. Výsledkem je ležák ERKO a podle obchodního ředitele Veolie Ondřeje Beneše je cílem piva z recyklované vody popularizovat principy oběhového hospodářství a recyklace vody. O kvalitě české vody i o způsobu, jakým vodou šetřili staří Římané, hovoří Ondřej Beneš v rozhovoru pro speciál Týdeníku Echo.

Jak si česká voda stojí svou kvalitou v porovnání s ostatními unijními zeměmi?

Vycházím z obecných faktů. Jedním z nich je roční zpráva o kvalitě pitné vody, kterou každým rokem zveřejňuje Státní zdravotní ústav (SZÚ), naposledy za rok 2018. Zpráva hodnotí kvalitu vody z veřejných vodovodů z hlediska plnění legislativních požadavků.

Tvrdá data SZÚ ukazují, že kvalita pitné vody se neustále zlepšuje. A to i přesto, že v Česku máme v řadě ohledů přísnější limity, než jsou limity evropské směrnice o pitné vodě. Vlastní limity pro jednotlivé látky ve vodě se stanovují tak, aby při běžném příjmu pitné vody neexistovalo riziko pro lidské zdraví, nebo na základě předběžné opatrnosti. Při denním příjmu pitné vody od litru a půl do dvou litrů je to cca 50 metrů krychlových vody, které ledvinami za život projdou. To, co je ve vodě nevhodné pro lidský organismus, ledviny zachytí, částečně vyloučí a částečně deponují. Větší riziko je v tom, co se zachytí.

Když se tedy spoléhám, že mi z kohoutku teče čistá voda, spoléhám se správně?

Ano. Hovořím ale o vodě dodávané velkými vodárenskými soustavami s řádnou péčí provozovatele o kvalitu výroby i dodávky pitné vody. Se zmenšující se aglomerací a poklesem odbornosti však problémy s kvalitou narůstají a rozevírají se jako nůžky. To vyplývá i ze zprávy SZÚ. V posledních letech nám také výrazně stoupla citlivost analytických metod pro identifikaci znečištění a rozšířil se i okruh sledovaných látek, specificky u pesticidů a produktů jejich rozpadu – metabolitů, takže ve vodě dokážeme objevit víc látek a jsme schopni analyzovat ty, které jsme dřív analyzovat nedokázali.

Je ale zbytečné mít strach z pitné vody, jakmile se objeví další nová škodlivá látka. Upozorňuji, že každá látka, a to i destilovaná voda, je v přílišném nadbytku jedovatá! Například k otravě u obyčejné kuchyňské soli stačí jednorázová konzumace 250 g…

V poslední době se velká debata vedla o mikroplastech v potravinách i pitné vodě. Téma padlo i v říjnu 2019 na semináři v Senátu Parlamentu ČR, který se týkal dostupnosti a kvality pitné vody. Mikroplasty přitom i právě podle SZÚ představují marginální problém a zatím není prokázáno, že by přímo existovala souvislost se zhoršením zdraví, jsou mnohem horší věci.

Co třeba?

Historicky to bylo například olovo. Je velmi podobné vápníku svou schopností zachycovat se v organismu. Bylo problémem už za starých Římanů, kterým měkká a teplá voda dlouho stála v olověných trubkách a nádobách a olovo se do ní vyluhovalo. V době rozkvětu římské říše tak byl v pitné vodě stonásobek koncentrace než v běžné podzemní vodě, a mohly se tak projevovat některé negativní efekty, zejména u malých dětí, či docházelo k poškozování DNA. V ČR ale platí extrémně nízká limitní hodnota 10 µg na litr, a přesto je pitná voda v tomto parametru naprosto v pořádku, a to zejména díky plošné výměně potrubí na rozdíl například od Velké Británie, kde problém přetrvává. Podle stanoviska hygieniků se ale mezi nejzávažnější problémy řadí mikrobiologické znečištění. Proto se voda, zejména z povrchových zdrojů, cíleně dezinfikuje. Ano, pak ale mohou vznikat vedlejší produkty hygienického zabezpečení vody, které je nutné sledovat a regulovat na hygienicky přijatelnou míru. Nicméně zde platí, že pozitiva zcela zásadně převyšují negativa a použití chloru v případě výroby vody z povrchových zdrojů je nezbytné. Dávky chloru se nám daří snižovat i dodatečnou úpravou vody – například zařazením ozonizace a filtrace na granulovaném aktivním uhlí či alternativní dezinfekcí UV zářením. V případě vysoce kvalitních podzemních zdrojů ale již máme několik případů bezchlorové dodávky pitné vody a zde je vidět zcela jasně budoucí a pozitivní trend.

Čili když to shrnu, jsou tady látky, které ve vodě jsou, ale v množství, které není nebezpečné. Oproti tomu u jiných látek stačí i malé množství, aby to problém byl.

Ano, jde o hranici konzumace, která je stanovována zejména na základě studií a doporučení Světové zdravotnické organizace (WHO). Ta dává dopředu vědět, na čem pracuje a jaké identifikuje problémy, i s ohledem na to, jaké chemické látky jsou či byly lidstvem zrovna produkovány, a dostaly se tak do vodního prostředí. Zásadní je hodnocení návazného rizika pro lidské zdraví při odhadované expozici. Nyní je zcela aktuální problém přítomnost perfluorovaných látek PFAS, používaných na řadu výrobků včetně například pečicích papírů, na impregnaci textilního materiálu či do hasicích pěn díky schopnosti tvorby tenkého filmu, který odolává mastnotě, vodě nebo vlhkosti. Užívání těchto látek má ale ohromný negativní vliv, neboť ve vodním prostředí se nerozkládají a běžný proces úpravy vody látky nezachycuje. V případě přítomnosti ve zdroji se tak může dostávat i do lidského organismu. I proto nyní v USA existují první žaloby na výrobce výrobků s užitím PFAS ze strany vodárenských společností, které musejí vynakládat ohromné náklady na úpravu a odstranění těchto látek z pitných vod doplňováním dodatečných stupňů úpravy. Jako hlavní problém v těchto kauzách je identifikováno to, že výrobci často využívali PFAS i přesto, že již bylo známo negativní působení látek na lidské zdraví.

Vyplývá mi z toho, co říkáte, že se v průběhu let požadavky na úpravu vody značně mění.

Ano, zejména díky poznatkům a činnosti WHO. Ale i Evropská komise samostatně navrhuje doplnění dalších parametrů do směrnice o pitné vodě, která prošla revizí v minulém roce, i do nařízení REACH (nařízení o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek – pozn. red.), které umožňuje limitovat uvádění výrobků s obsahem škodlivých látek na trh EU. Potom členské státy implementují tyto požadavky do národní legislativy, paralelně k tomu vznikají impulzy na národní úrovni. Například v ČR platí od roku 2005 vyhláška stanovující striktní požadavky na kvalitu výrobků a látek, které přicházejí ke styku s pitnou vodou, a Evropská komise bude tuto regulaci zavádět teprve nyní v rámci zmiňované novely směrnice o pitné vodě.

Jak vaši práci ovlivňuje sucho a nedostatek vody, o kterých se mluví jako o plíživé katastrofě?

Hledáme řešení, která nebojují se suchem. Boj se suchem prostě a jasně nelze vyhrát. A zde musím zmínit to, co mne osobně velmi trápí – škoda že nemáme moře! Hospodaříme s vodou, co nám spadne z nebe, a nemáme možnost postavit odsolovací stanice na výrobu pitné vody jako Izrael, kde mimochodem nyní již druhou největší odsolovací úpravnu Askhelon s výrobou 108 milionů m³ za rok stavěla Veolia. Vodohospodáři v ČR a společnost Veolia v celosvětové působnosti hledají cesty, jak snížit dopad nedostatku vody na průmysl a obyvatelstvo. Osobně vnímám sucho ale jako ohromnou výzvu, která naopak může iniciovat řadu pozitivních změn. Když přichází sucho, objevují se díky tomu projekty, které by bez sucha nepřicházely v úvahu. U nás například realizace dvou nadregionálních dispečinků v Kladně a Hradci Králové, které spojují jinak rozdílné vodohospodářské subjekty. Z důvodů zhoršující se kvality surové povrchové vody jsme mohli vymyslet, otestovat a poté i zrealizovat první nanofiltrační úpravnu vody v ČR v Domašově u Olomouce.

Máte nějaké osobní tipy, jak v každodenním životě rozumně šetřit vodou?

Jako i v řadě jiných případů se stačí inspirovat v historii. Mě osobně překvapil systém recyklace vody, který je vidět ve vykopávkách římského osídlení Nora u města Pula na Sardinii. Stejně jako já tam naleznete sprchu, která má kohoutek se třemi polohami. Hádejte proč? Přece podle míry znečištění, tedy délky pobytu ve sprše, je odvod veden pro využití na splachování, po drobné úpravě do veřejných lázní či ve třetím případě přímo jako 100% recyklace zpět do sprchy – tam voda putovala do cisterny a vracela se zpět. Je to pouze drobný příklad – často není třeba vymýšlet znovu, co už bylo objeveno. Vodu lze používat znova a znova. Je spousta cest, jak ji znovu využívat.

Má recyklace nějaké limity? Kolikrát mohu, lapidárně řečeno, znovu použít tu samou vodu?

Když zaprší voda a voda se odpaří a spadne v podobě deště do nádrže či dojde k infiltraci do podzemí, je to zdroj pro pitnou vodu? Je. Když vodu vezmu do destilačního přístroje, odpařím ji, nechám zkondenzovat, poté doplním minerály, je to totéž. V odpaření z moře a odpaření, které řídí člověk, není rozdíl. Stejného výsledku dosáhnu, pokud odpar zaměním za membránovou separaci, která je v případě aplikace reverzní osmózy ještě účinnější než odpar.

Z recyklované vody jste ve spolupráci s Pivovarem Čížová vyrobili spodně kvašený nefiltrovaný nepasterizovaný ležák. Jak ten nápad vznikl?

Omlouvám se dopředu za klišé, ale musím s pravdou ven – vznikl na golfu. Bývalý obchodní partner, nyní spokojený spoluvlastník pivovaru, mne mezi řečí informoval o svém záměru restaurovat starý pivovar. A myšlenka uvařit tam jedno z prvních piv z recyklované vody u nás obou zarezonovala. K vlastní výrobě piva, které jsme z důvodu recyklace pojmenovali ERKO, tak byla použita recyklovaná voda z pražské Ústřední čistírny odpadních vod, která předtím byla upravena nejmodernějšími membránovými metodami úpravy vod. Pivo v partnerské spolupráci i nadále vyrábíme, můžete jej kdykoli přímo jako točené pivo ochutnat v našem stylovém Rcafé v pražském Florentinu (Na Florenci č. 15). Cílem výroby piva není zisk, ale naopak popularizace principů oběhového hospodářství a recyklace vody přímo na pivu jako českém národním pokladu…

Mám dojem, že lidé jsou k recyklaci vody zatím skeptičtí.

Určitě. Existuje ohromná psychologická bariéra vůči znovuvyužívání vody. Snažím se osobně tuto bariéru bourat. Uvidíme, jak se nám to podaří v dalších letech. Osobně jsem zvědavý, jestli se rozšíří příklady 100% recyklace odpadních vod pro výrobu vody pitné, jako tomu je v Namibii, kde víc než 50 let starý a plně funkční systém Windohoek provozujeme. Málokdo si to uvědomuje, ale společnost Veolia používá při recyklaci často shodné řešení jako to, co je již po 20 let standard pro kosmonauty na mezinárodní vesmírné stanici ISS. Jsme schopni téměř pro každého zákazníka najít optimální řešení technologie, financování i provozu. Proti recyklaci ale stojí zatím velmi nízká finanční motivace díky „levným“ zdrojům – tedy poplatkům za odběr vody. To se ale v budoucnu jistě změní, navíc řada spotřebitelů a průmyslových podniků už nyní vnímá hodnotu rizika, které pro výrobu představuje omezení možnosti odběrů vod, kam směřuje i aktuální novela vodního zákona – takzvaná suchá hlava. Z toho důvodu je možné financovat i projekty, které finančně nejsou návratné.

Jako „špek“ do roku 2020 máme připravenou propagaci technologického systému „Zero liquid discharge“, který řadě našich zákazníků zejména v chemickém a petrochemickém průmyslu umožňuje vhodnou kombinací koagulační, membránové technologie a odparky dosáhnout reálně nulové produkce kapalných odpadů.