Když máme Okamuru, máme také Ortel

Nad vlídně unylou krajinou s hejnem Českých slavíků a slavic se vznáší přízrak, kterého si všiml i ten, kdo si donedávna myslel, že soutěž zvaná dříve Zlatý slavík byla zrušena revolučním dekretem z konce roku 1989. Jmenuje se Ortel a je to nikoli orel, ale pták, jenž připomíná supa holohlavého.

Před pár lety byl zaregistrován poprvé a vzbudil jistý krotký údiv i pohoršení, které však nestačilo na to, aby se to už příště neopakovalo: jeden statečný člověk tehdy odešel ze sálu, jedna blondýna snad začala pískat. Většina zpěvného ptactva se však přikrčila a zakvokala, že jsou vlastně rádi, že ten mrchožrout je mezi nimi, vždyť je to kolega.

Ti, kdo o něm předtím nic neslyšeli, se dozvěděli, že je to skupina, která provozuje jednoduchou hudbu s primitivními, ale jaksi chytlavými texty, které však oslovují ne zas tak malou skupinu lidí, kteří jsou pak ochotni poslat svůj hlas do oné soutěže. Letos jich bylo dvacet tisíc, což stačilo na druhé místo ve skupinách. Vyhrál starý dobrý Kabát…

Český slavík je soutěž lidového typu, kde, pokud tomu můžeme věřit, rozhodují počty poslaných hlasů. Účastní se jí spíše zvláštní druh lidí, kteří na něco takového mají čas a náladu, ale tak už to chodí. V něčem může taková soutěž připomínat parlamentní volby, kde také nevolí jen absolventi politického školení pro pokročilé. Bohužel – ale někdo by mohl také říct bohudík – v ní volí příliš mnoho lidí, kteří mají špatný politický vkus a špatné názory na „kvalitu textů“.

V minulých parlamentních volbách například dosáhla dosti dobrého výsledku strana, která je jakousi politickou obdobou skupiny Ortel: jmenuje se SPD a není vyloučeno, že bude stranou vládní. Se skupinou Ortel je spojuje pocit, že vyslovují něco, na co ostatní nemají odvahu, a že tím vedou velmi spravedlivý a osamocený boj.

Tím něčím jsou zmatené a nedomyšlené představy o islámském nebezpečí, vůči kterému se vymezují v teple a jistotě českého závětří. Není přitom vůbec jisté, jak by se chovali, kdyby mu byli vystaveni skutečně, nelze vyloučit, že zmlknou a budou první, kdo bude hledat, kudy nalézt cestu do „Mešity“… (pro nezasvěcené: tak jmenuje nejznámější „skladba“ Ortelu). Zatím však mají pocit, že jsou proroky a obránci bílé Evropy. Poměry a děje v Evropě a muslimském světě jim přitom v posledních letech hrály do karet a lze mít obavy, že mohou hrát i dál.

Dvacet tisíc hlasů pro jednu xenofobní kapelu ale zase není tak moc: ve srovnání s tou stranou je to docela malé číslo. Je to však dost, aby se zviditelnila a aby se o ní psaly sloupky tohoto typu. Tak už to ale chodí. Ze soutěže, jako je Český slavík, skupinu Ortel nejspíš jen tak odstranit nepůjde, pokud by se neměla zavést cenzurní komise, která by se starala o ideovou správnost soutěžících. Není vyloučeno, že k tomu dojde. Ale bude to trapné a party jako Ortel se tomu budou jen smát, tedy ony se budou tvářit spíš ukřivděně, neboť to je jedna z jejich vlastností: dělat ze sebe mučedníky, a ještě tomu snad věřit.

Inu, mají to pořadatelé Českého slavíka teď hodně složité. Kdyby zůstal v platnosti revoluční dekret z roku 1989, jehož skrytým cílem bylo, že už nikdy nesmí vyhrát Gott s Vondráčkovou, byl by klid… Jo, zlatej Gott a Vondráčková. To byly texty na úrovni a ten přednes byl také bezchybný.

Na závěr malou osobní doušku. Autor nezná nikoho ve svém okolí, kdo by kdy do Zlatého či pak Českého slavíka něco posílal, a vlastně ani nikoho, koho by to zajímalo. Jedinou výjimkou byla legendární kampaň za Rudiho Kovandu na konci 70. let, kdy se brněnská bohéma domluvila, že by svého borca mohla kolektivně podpořit, což se snad i stalo, takže Kovandovi přišlo snad několik stovek lístků – tehdy byly vázané na kupon v nedostatkovém Mladém světě. Jenže v Praze nevěděli, co s tím a jestli to není nějaká provokace, tak milého Rudiho do soutěže nepřipustili, což byl tedy pěkný příklad pražské diskriminace. Mně to tehdy vyprávěl brněnský bratranec a já tím byl tehdy nadšený, takže můj doživotní favorit jakýchkoli Slavíků je nesmrtelný nebožtík Rudi Kovanda a jiní mě nezajímají.