Proč z víz pro Vietnamce není větší skandál?

Lidé, kteří ovládli český vízový systém pro Vietnam, byli zatčeni už před rokem, ale podrobnosti, které nyní zveřejnil web Seznam Zprávy, jsou vpravdě šokující. Celé rodeo trvalo pět let. Navzdory tomu, že indicií, že něco není v pořádku, bylo dost. Lidé – včetně zkušených aktivistů – se obraceli na ministerstvo a hlásili to. Přitom podle některých komentářů lidí z internetové scény nebyli hackeři zas tak sofistikovaní a je otázka, zda si vůbec zaslouží označení hackeři. K obejití systému CAPTCHA – to jsou taková ta protivná písmena nebo znaky, které musíte opsat z obrázku – se ani nemusíte nutně dostat dovnitř systému a asi to umí docela dost lidí, které by nenapadlo považovat se za hackery. Částka tři čtvrtě miliardy korun, kterou si podvodníci vydělali, je řekněme o něco vyšší než třeba daně z nezdaněných kabelek Jany Nečasové. Předmět trestné činnosti – získání nedostatkových víz – je notoricky známá modelová situace, o zaskočení novou formou kriminality nemůže být řeči.

Proč z toho není větší skandál?

Zřejmě proto, že se týká našeho vztahu k cizincům. Je na něm vidět celá jeho podivnost v rozměru, který si obvykle nepřipouštíme.

Představte si člověka, který je ochoten zaplatit v přepočtu přes tři sta tisíc korun za možnost pracovat v zemi, jejíž jazyk nezná, v níž ho jeho etnicita ihned vyděluje od místních a odsuzuje k častému podřadnému zacházení. Tři sta tisíc je obnos, který by řada Čechů nikdy nedokázala ušetřit. Jak to zvládne Vietnamec doma, v relativně chudší zemi, nebo u nás, kde je znevýhodněný? Jsou to úkoly, před jaké většina Čechů není stavěna.

Pojem sociální vyloučení se zavedl k politickému šermování a často se jím míní něco trochu jiného, než co ta slova formálně mají označovat. Ale situace zahraničních dělníků u nás je právě to: omezené možnosti, jak být akceptován jak v běžném společenském styku, tak obracet se na úřady a domáhat se zcela běžných práv. A tahle situace tisíců lidí, kteří tu taky žijí s námi, relativně nikoho nepálí, protože ti lidé patří do jiné úřední kategorie.

Tito lidé přitom z vlastní zkušenosti vědí jednu věc, ještě než sem přijedou: že tato vůči nim často nafrněná společnost je zkorumpovaná.

Loni řekl tehdejší ministr zahraničí Zaorálek: „Vietnam je prostě organizovaný zločin. Já když jsem byl v Hanoji a v Saigonu, tak se mi Vietnamci omlouvali, normální Vietnamci, že nám prostě takovýmto způsobem posílají takovýto rozsah zločinu do České republiky.“ Už tehdy, bez znalosti věci, bylo možné se ptát, zda ho napadlo omluvit se třeba za rozsah zločinu, který posíláme do Velké Británie a který přispěl svou troškou k brexitu. Dnes navíc vidíme, že přijímal omluvy za svou vlastní neschopnost. Má dnes pocit, že by se měl omluvit? Těžko. Sociálně vyloučeným se neomlouváme.

To všechno je jaksi nad prvoplánovými, samozřejmými aspekty této trestné činnosti: že je to porušování zákona, že to neguje jakoukoli přistěhovaleckou politiku, kterou máme, že se sem dostala řada lidí, kteří se z logiky okolností časem uchýlí ke kriminalitě. Protože jak splatíte tři sta tisíc?

Dalším pozoruhodným aspektem je, že celou věc provozovali dva Rusové s českým občanstvím. Je to v nedávné době už podruhé, kdy se ukázalo, že cizinci s českým občanstvím tu páchají nekalosti – byl to případ rozkryté ruské zpravodajské operace. Rusové byli vypovězeni, ale ukázalo se, že někteří z těch Rusů byli Češi. A stát si teď láme hlavu, co s nimi.

Pozornost, jaká se rétoricky věnuje ruské hrozbě, se mnohým zdá až excesivní. Jak je zároveň možné, že tito lidé dostali české občanství? Když se český občan vydá na dráhu zločinu, tak se z úředního hlediska nedá udělat nic radikálnějšího než ho dočasně od obce oddělit. Když sem cizí země posílá diplomata, tak nám nezbývá než ho sem pustit, pokud tedy jeho nediplomatický charakter není opravdu profláknutý. Ale dát občanství nikomu nemusíme. Není to nárokové. Máme právo stanovit si libovolné podmínky a klást na něj nároky, které by třeba kdejaký Čech nesplnil. Vůbec nejde jen o Rusy a jen o bezpečnostní rizika. Občanství je víc než kus papíru usnadňující podnikání. Je to přijetí do společenství.

Opozice by měla vyžadovat od vlády odpovědi. Jde o elementární úkoly vlády. Nikdo jiný než český stát nemůže vydávat víza do Česka a přiznávat české občanství. A je to základní otázka, na níž ukazujeme svůj vztah ke světu, k lidem z jiných zemí, to, jak si vážíme jich i sebe sama. Až si politici tuto svou primární povinnost ve vztahu ke světu odbudou, teprve pak, ve zbylém čase, mohou exhibovat nad syrskými sirotky.

Další texty Martina Weisse čtěte zde.