Jak získat voličský průkaz? Návod C

Je pondělí 11.12., měsíc do prezidentských voleb a ty jsi v zahraničí, konkrétně ve Španělsku a jako zodpovědná občanka zjištuješ, zda-li ti čeští ouředníci povolí španělské ouvěření české žádosti o voličský lístek.

Voláš tedy na městský úřad tvého rodného bydliště. Paní sekretářka (ne)čekaně netuší, a tak tě přepojí do vyšších pater. Tamějším pracovníkům ty, ještě s pozitivní náladou, vysvětluješ svůj případ, ale oni taktéž (ne)čekaně netuší a ty zavěsíš. Pocit frustrace se vkrádá do tvé doposud optimistické mysli.

Voláš na konzulát v Madridu. Snad ti diplomaté pomůžou. Nepomůžou. ‚Návod C‘, neznají. Mañana. A tak vytočíš číslo Ministerstva vnitra. Tam zrovna obědvají dotované řízky v kantýně a že prej máte občanko zavolat později. Volám.

Zvedá to člověk utírajícísi pusu s překvapivě sympatickým hlasem. Asi je po obědě. Jsi zachráněna. Ptáš se o radu na tvůj případ a sympaťák ti doporučí zavolat si na ambasádu. Sympaťák přestává být sympatický. Trpělivě mu vysvětluji, že si mě administrativní orgány přehazují jak horký brambor, a že mým vlastním orgánům se z celého procesu už teď dělá špatně. Sympaťák shovívavě chápe moji již zcela frustrovanou mysl a říká, že zavolá.

Zavolal. Je to sympaťák. „Zákon říká, že stačí ověření tamějším úředníkem.“ Na můj dotaz, že tamější úředník nebude
rozumět české žádosti a zda může být žádost přeložena do angličtiny, sympaťák nesympaticky odpovídá, že oficiální úřední jazyk je čeština a že anglickou žádost by mně české úřady neuznali a že bych tudíž v lednu nebyla oprávněna volit. Sympaťákovi poděkuji a odevzdaně zavěsím.

Vzápětí naivně odcházím s česky psanou žádostí na poštu. (Ne)čekaně ji paní pošťačka nepotvrdí a doporučuje mi místní radnici. Celý proces pro mě začíná být španělskou vesnicí. Přicházím tedy na radnici. Španělský ouřednický toreador mě přemůže slovy, že ověřují jen dokumenty psané ve španělštině. Zkuste prý soudní znalce. ¡OLÉ toro! ¡Olé, vole!

Opouštím radnici a slzy frustrace stékají po mé tváři dolů na dokument roztékající české znění mé žádosti. Žádost se skoro jeví jak psaná jazykem Cervantovým a já s nadějí, jenž umírá poslední, vcházím do soudní budovy a zkouším soudní znalce.

Soudní znalci (ne)překvapivě nejsou znalí. Stojím vedle stolu místního ‚abogado‘, na němž se nachází plato razítek. Některé jsou možná z brambor, některé tisknou jen sluníčka, některé zase jen mráčky, ale ten zbytek značkovacích zařízení podle mě vypadá dostatečně oficiálně. „Ten modrý inkoust by mé žádost velmi slušel,“ přemýšlím.

„Señor, mohl by jste mi prosím jedno z těch razítek obtisknout na můj papír?“ ptám se nadšeně. Nemohl. Je to prej psaný jazykem nějakýho Praotce Čecha a že tomu nerozumí. Nemá na to kompetenci.

Kompetenci nemá ani na to bramborové sluníčko. A mráček na své žádosti já teda doopravdy nechci. Odcházím a připadá mi, že z toho jasného andaluzského modrého nebe prší. Ať prý zkusím notáře. Bohužel ale začíná siesta a já se obávám, že právníci budou taky chtít jít na řízky, či na zdejší gazpacho se sangrií.

Všude se zavírá a já stojím s vlhkým papírem opuštěná na náměstí.

Přes temnotu, která zaplavila moji mysl, nevidím na cestu: „Nestihnu to. Neodvolím. A pak někteří krajané odvolí mnou nevolitelné. Ach.“ Začínám přemýšlet nad spontánní návštěvou domoviny 11. ledna. Políbím rodiče, chytneme se za ruce a půjdeme společně volit.

V okamžiku, kdy se začínám těšit na návštěvu rodné hroudy, mě do čela práskne cedule ‘Notario’. Notář je asi na redukční dietě, neb během striktní siesty nemá zavřeno a neobědvá. Za pytel zlaťáků se znakem € na jejich líci mi obtiskne to nejveselejší razítko, které jsem kdy viděla. Moje žádost o voličský průkaz se rázem jeví natolik oficiálně, že bych klidně mohla odvolit i v tehdejších katalánských volbách.

S pocitem částečné občanské odpovědnosti odcházím s dokumentem zkrášleným inkoustovým smajlíkem zpět na poštu, kde mně již má známá paní pošťačka s podivem i obdivem poslouchá moji byroktarickou odysseu, kterou jsem u ní ráno započala.

Teď už je to jen na českých ouřednících a jejich razítkách, zda-li ocení můj ‘Návod C’ a nehodí ho do WC. A zda mě nechají v lednu odcestovat do Madridu a pustí mě k urně. Kurňa.

Volička potvrzuje, že voličský lístek nakonec dorazil. Tomu ale předcházelo částečné ztracení poslané žádosti o voličský lístek na španělském poštovním mezinárodním transitu, hodinová čekačka za zvuků líbivých tónů na zákaznické lince španělské a české pošty, stížnost a reklamace doporučeně odeslané poštovní zásilky, okolní demotivující komentáře “že se na to nevykašleš,” voličky rozhodná odpověď “že se na to teda rozhodně nevykašlu,” bezprostřední žádost o prodloužení konečného termínu pro voličský průkaz na městském úřadě trvalého bydliště, následné laskavé ouřednické svolení, vyřízení nové žádosti poslané skrz navštevující matku voličky ve Španělsku a matkou fyzické dodání žádosti na rodném ouřadě, ouřednické slíbení prioritního odeslání voličského lístku s ostatní diplomatickou poštou do Španělska, telefonát na madridský konzulát den před prvním kolem prezidentských voleb, nečekaně odzbrojující odpověď, že voličský lístek se státnickou poštou nakonec nedorazil, pocit naprosté paniky přebité paličatou touhou a neústupnou zodpovědností jít volit, smělý požadavek o přepojení na paní konzulku, její počestné a vysoce morální dovolení
navštívit konzulát v době voleb a její shovívavost řešit moji konkrétní situaci s absencí voličského lístku přímo na místě, nejistá pětihodinová cesta z Andalusie do Madridu, příchod na ambasádu, potvrzení totožnosti a – Světe a Republiko div se!?!? Voličský průkaz na jméno Eva Krchová byl vyjmut z obálky. K urňe. Kurňa!

Tímto, volička a občanka, Eva Krchová, srdečně děkuje všem nápomocným administrativním pracovníkům, a to jak na úřadě Brno-Město, tak sympaťákovi na Ministerstvu vnitra (s omluvou, zda-li je vegetarián a já mu přiřkla řízek), notáři v Granadě, matce, a váženým dámám na konzulátě v Madridu, za jejich laskavost a přispění k mé voličské zodpovědnosti.