Proč nemáme na radnici Prahy 10 bezpečnostní rámy?

Před pár dny se na Pražském hradě demonstrovalo proti přehnaným bezpečnostním kontrolám. Docela tomu rozumím – kontroly na Hradě se totiž samy o sobě vymkly jakékoli kontrole.

Bezpečnostní rámy, kamerový systém, detektory zbraní a prohlídky batohů správa Hradu zavedla v létě 2016 jako ochranu před potenciální teroristickou hrozbou. Kontroly riziko přitom paradoxně zvyšují, protože kvůli nim před vstupem do Hradu vznikají dlouhé fronty. Každý jen trochu chytřejší terorista by se vmísil do davu a zmáčkl odpalovací tlačítko. Co je tedy skutečným důvodem kontrol?

Mnohé napovídá časová souslednost. Prohlídky návštěvníků byly zavedeny krátce poté, co skupina Ztohoven vyšplhala na hradní střechy a místo prezidentské zástavy vyvěsila červené trenky. Skoro to tedy vypadá, jako kdyby se Miloš Zeman bál dalšího zesměšnění svého majestátu. Spekulovat o tom nechci, ale faktem je, že z dříve velmi otevřeného sídla českých prezidentů se stala obdoba nedobytné pevnosti. Takhle obšancovaný a profízlovaný Hrad nebyl snad ani za Husáka. Václav Havel ho pak po listopadu 1989 maximálně otevřel veřejnosti. Vycházel z názoru, že Hrad nepatří prezidentovi (který tam pouze sídlí), ale lidem. Václav Klaus to měl podobně. Jím podporované veřejné jazzové večery jsou dnes už legendární.

Za Miloše Zemana se pak kyvadlo bohužel zase vrátilo zpátky a Hrad se změnil v pevnost. Přestal být místem k žití, běžnou součástí města. Už přes něj nemůžete jen tak projít třeba na procházce s dětmi, na cestě do hospody s kamarády nebo na rande. Psychologové tomu říkají “bunkrová mentalita”. Popisují mentální uzavřenost lidí, kteří všechny vnější vlivy začali považovat za nebezpečné.

„Bunkrová mentalita“ je ztráta nadhledu a smyslu pro realitu. Je to přehnaný pocit ohrožení, stav permanentního útoku a představa o okolním světě jako o principiálně nepřátelském území. Brrr!

Nejsem psycholog, ale vím, že tohle je prostě špatně. Žádný politik by se neměl uzavírat před veřejností, což platí nejen pro prezidenta, ale i pro místostarostu Prahy 10. Právě proto jsem před volbami zveřejnil číslo svého mobilního telefonu (mimochodem, je to 736 672 072). Dostával jsem pak sice jak nabídky k sňatku (a to jako šťastně ženatý), tak i výhrůžky smrtí, ale 90 % telefonátů a SMS bylo pozitivních.

I díky této otevřenosti snad lidé začínají chápat, že radnice není a nebude kafkovský zámek, ale místo, kde mají se svými podněty vždy otevřené dveře. Politici přece nejsou jejich vládcem, ale zaměstnancem.

Snažím se řešit všechny rozumné podněty, včetně těch od lidí, kteří mne kritizují. Mají na to právo – schovávat se před nimi nebudu.

O uzavřený Hrad ani veřejný mobil ale vlastně nejde. Jde o to, že základním principem politiky by měla být maximální otevřenost. Jinak to přece není politika. Takže kdybyste něco potřebovali, zavolejte, napište nebo se stavte. Rád vás uvidím.

P.S. a zkuste to radši přes den, po desáté večer se možná nedovoláte:)