„První přespání v přírodě bylo hrozné,“ říká cestovatelka, která přešla Pacifickou hřebenovku

SPECIÁL 30 ROZHOVORŮ

„První přespání v přírodě bylo hrozné,“ říká cestovatelka, která přešla Pacifickou hřebenovku
Na prvních výpravách přespávala Lucie Kutrová ještě v ubytovnách. Teď už se svým psem nocuje venku. Foto: archiv
4
Domov

David Macháček

Má trochu chraplavý hlas, jako by se právě vrátila odněkud z čerstvého povětří. A ono to tak nejspíš je. Pod širým nebem tráví Lucie Kutrová víc času než pod střechou. Cestování je její radost, náplň života i obživa, protože o svých putováních píše knížky a také vypráví na besedách. Všude ji doprovází její pes Marvel, a to dokonce i v knížkách, do kterých se podepisuje tlapkou namočenou do razítkovací barvy.

Lucie Kutrová je cestovatelka, která o svých putováních krajinou píše knihy a také o nich vypráví na besedách. V knihách odhaluje i leccos ze svého osobního života, takže je lze číst i jako spontánního průvodce světem dívky, která se učí poznávat sama sebe. Vydala 151 dní Pacifickou hřebenovkou (2019) a 151 dní po evropských stezkách (2021).

Říká se jí také „holka s bucket listem“, to podle dnes už tradičního seznamu přání, co všechno by chtěl člověk za svého života poznat a prožít. Přání cestovat se svým psem divokou přírodou v něm ovšem na začátku napsané neměla. Vzpomínka na první výlet totiž není zrovna veselá.

„Úplně první výlet, který mi proběhne hlavou, je cesta s mými rodiči na Rusavu. To mi byly tři roky a řekla jsem si tehdy tátovi, jestli by mě nevzal na ramena, protože se mi nechtělo jít do kopce, což tedy nemám ráda dodnes. Táta mi ale odpověděl, že v žádném případě, a vrazil mi do ruky klacek, abych se o něj opírala a šla. Že to prý bez problému zvládnu. Jenže já jsem si už při třetím opření bodla konec klacku do oka a od té doby mám v obočí obrovskou jizvu. Jeli jsme tehdy hned do nemocnice a tam máma řekla tátovi, že se s ním za tohle rozvede, protože málem zmrzačil dítě a já jsem skoro přišla o oko,“ popisuje Lucie svou dětskou cestovatelskou zkušenost.

Ale nakonec to skončilo dobře, že?

Ano, skončilo. Jen si od té doby pořád zamalovávám obrovskou jizvu, kde mi neroste obočí.

Jak potom výlety s rodiči pokračovaly?

Hodně jsme jezdili do zahraničí, do Egypta, do Tuniska, do Řecka, ale to nebyla klasická turistika, protože to byly pobyty většinou v all inclusive hotelích. Takových cest bylo opravdu hodně, ale nebylo to žádné putování. Když jsme byli doma, tak jsme se většinou jeli podívat na nějaký hrad nebo zámek, zkrátka taková ta klasika rodičů s dětmi.

Co vás přivedlo k prvnímu výletu s batohem na zádech a s přenocováním venku?

Na pořádný výšlap jsem vyrazila vyrazila s tátou, jeli jsme na Malý Rozsutec na Slovensku, to ale bylo ještě bez přenocování v přírodě. To přišlo až později, kdy mě táta vzal na Ukrajinu a lákal mě na to, jak to bude skvělé, jak si budeme stavět stan a chodit po horách. To se splnilo, za tři dny jsme postupně vylezli na tři nejvyšší hory, což je Pop Ivan, Hoverla a Petrov. Bylo to poprvé, co jsem spala v přírodě, a bylo to hrozné!

Opravdu?

Byla strašná zima, ale opravdu strašná. Měli jsme špatné spacáky, já měla takový ten úplně nejobyčejnější, ve kterém jsem v noci málem zmrzla.

Vybavíte si ještě, co jste jedli při putování ukrajinskými horami?

Táhli jsme s sebou brambory, měli jsme cibuli, nějaká vařená vajíčka, prostě obrovský batoh narvaný k prasknutí a měli jsme tam strašně moc těžkých věcí. Nesli jsme si kotlík, který jsme si dali nad oheň a v něm jsme si vařili guláš.

V jednu hodinu jsme si dali pauzu na nádherném kamínku, který byl úplně jako dělaný pro odpolední sváču. Děláme si oba čínskou polévku, já si do ní dávám jerky a táta párečky. Vodu vařím v JetBoilu, protože je hotová za půl minuty. Tátovi to v tom jeho vařiči trvá celou věčnost. Ale to on po ránu miluje, když se mu voda vaří dvě hodiny. (Z knihy 151 dní po evropských stezkách.)

Kdy jste si řekla, že budete cestovat jinak, už bez brambor a kotlíku na zádech?

Já jsem si dlouho myslela, že budu cestovat právě s bramborami a kotlíkem, že si budu vařit těstoviny, a skutečně jsem tak cestovala až do doby, kdy jsem poprvé vyrazila na svatojakubskou pouť. Tam jsem poznala, že spousta lidí tam má úplně lehký batůžek s obyčejným spacákem, protože přenocují vždy v nějaké ubytovně po cestě. A to jsem si říkala, že to je to pravé, jít jen s lehkým batohem, a že si budu kupovat čínské instantní polévky a přestanu se tahat s těstovinami a těžkými konzervami.

Celý rozhovor si můžete přečíst ve speciálu 30 rozhovorů. Koupit si jej můžete zde.