Kněžky? Nutná budoucnost katolické církve

V těchto dnech boduje v žebříčcích prodeje nový román Kateřiny Tučkové. Spisovatelka, dramatička a kurátorka psala podle svých slov knihu Bílá Voda s přestávkami deset let, během nichž však nezahálela, stačila vydat Fabriku, příběh textilních baronů z moravského Manchesteru, knižně a posléze také na divadelních prknech představit hru Vitka, vzniklou na motivy života brněnské hudební skladatelky a dirigentky Vítězslavy Kaprálové, přispěla k sepsání souboru medailonů Hrdinky / Příběhy významných českých žen, přivedla na svět dvě děti a mezi tím vším ještě stačila vystavět literární svět pro hrdinku své nové knihy, svéráznou řeholnici Evaristu.

Román Bílá Voda jste věnovala příběhům řeholnic, které měly být po rozpuštění klášterů a mužských řeholních řádů v Československu v roce 1950 také „zlikvidovány“. Co vás k tomuto tématu přivedlo?

Skutečnost, že o perzekuci řeholnic za minulého režimu se tak málo mluvilo. Připadalo mi nespravedlivé, že ty ženy platily ztrátou svobody za to, že chtěly být věrné své víře, a o jejich oběti se toho pořád málo ví. Když jsem navštívila hřbitov v Bílé Vodě, kam byly během půl století internace pohřbívány ty, které byly do tamního kláštera sestěhovány v rámci Akce Ř, bylo rozhodnuto. To místo na mě zapůsobilo tak silně, že jsem se k němu v myšlenkách vracela celou dobu, co jsem na knize pracovala.

V titulu jste užila název nejsevernější obce Olomouckého kraje, kolem níž na severu a na západě probíhá státní hranice s Polskem. Právě v Bílé Vodě byl jeden z největších internačních klášterů v zemi, kde byly řeholnice v září 1950 shromážděny. Jak fungovaly v těchto podmínkách?

Zpočátku tu našly skutečně zoufalé zázemí. V první vlně sem bylo převezeno asi dvě stě řeholnic z jedenácti řádů, musely se vměstnat do vybydleného objektu stavěného navíc pro mnohem menší počet obyvatel. Nefungovala elektřina, nebylo čím topit, okna byla vysklená a chyběl nábytek. Sestry, včetně těch starých a nemocných, tu musely spát v přeplněných celách na zemi, ty práceschopné se musely rychle postarat o stavební úpravy. Od počátku musely také pracovat v lese a na poli, aby si vydělaly na obživu. V jednapadesátém roce byly od řádů odtrženy novicky, které byly nasazeny na práce v pohraničních továrnách, představené zase byly odvezeny do internace v Hejnicích. Komunistický režim se zkrátka všemožně snažil komunity rozehnat, anebo jim aspoň znemožnit žít podle jejich apoštolátu, navíc je zcela izoloval od zbytku světa. K opuštění Bílé Vody sestry potřebovaly souhlas správce kláštera nebo referentky, kteří je zpočátku vydávali jen ze závažných zdravotních důvodů. To trvalo až do šedesátých let, kdy spolu s celospolečenským uvolněním povolil i dozor nad řeholemi. Přituhlo opět s počátkem normalizace, ale úrovně šikany, které sestry čelily v padesátých letech, to už naštěstí nedosáhlo.

Z dochovaných pramenů víme, že v Bílé Vodě vznikla snad největší církevní komunita v Evropě. Před internací byla řeholnicím nabízena možnost návratu do civilního života, kolik z nich se pro něj rozhodlo?

Nemám k dispozici přesnou statistiku, ale byly to spíš jednotky případů. Doložené jsou naopak případy, kdy se sestry nenechaly přesvědčit ani po dobrém, to znamená ani za cenu nabídky peněz nebo přidělení domku ve vyprázdněném pohraničí, ani po zlém. V tom druhém případě to znamenalo ztrátu svobody v internacích, posléze odvlečení novicek do továren, kde musely čelit zájmu mladých mužů, kteří byli finančně motivováni, aby mladé řeholnice takzvaně „svlékli z hábitu“. Snažili se za úplatek navázat se sestrami vztah, který měl končit nejlépe těhotenstvím. Takové řeholnice by se už pochopitelně nemohly k řádu vrátit. Nicméně ze svědectví sester víme, že se zlákat většinou nedaly, naopak se zatvrdily, a všechny pokusy o laicizaci statečně odrážely.

Celý rozhovor si můžete přečíst ve speciálu 30 rozhovorů. Koupit si jej můžete zde.