Macronovi projde všechno
1
Emmanuel Macron zkritizoval hnutí Grety Thunbergové. Svými radikálními postoji prý staví společnosti proti sobě. V době, kdy je uctívání emotivní šestnáctileté Švédky povinnou výbavou politika, který to chce mít u tisku dobré, a kdokoliv se sebemenší námitkou (např. že panika je spíše zabijákem racionality než naopak) se ocitne na pranýři, zvláště odpovídá-li stereotypu bílého heterosexuálního muže alespoň středního věku, což mimochodem Macron navzdory mladistvému vzhledu už splňuje, může jeho reakce působit odvážně.
Více než o nonkonformitu se ale v případě Macrona jedná o vlastní bolestnou zkušenost se zaváděním dekarbonizačního balíčku, který by zelení aktivisté nazvali nepochybně nedostačujícím, když totéž udělali u mnohem radikálnějšího (a dražšího) německého, ale v jehož důsledku stejně hořela půlka Francie a francouzská administrativa od něj raději ustoupila. Němci jsou tradičně stádní národ, taková Bukurešť nebo Záhřeb by se však při osekávání životní úrovně v zájmu zeleného aktivismu mohly aktivizovat podobně jako Paříž.
Ještě předtím stihl Macron poslat francouzské demonstranty za budoucnost do Polska. Má to svou logiku, protože Polsko bylo jednou ze zemí (spolu s Maďarskem, Estonskem a Českem), které před časem zablokovaly ambiciózní klimatickou dohodu EU. Polsko je závislé na uhlí, z uhlí pochází zhruba 80 procent vší energie vyprodukované v zemi, v uhelném průmyslu pracují desetitisíce lidí.
A současná polská vláda je v klasickém smyslu lidová, nehodlá obětovat klimatickému bohu ani plat dělníka z uhelného dolu, ani požitky pro nižší střední třídu, jako jsou například levné letenky. Ty mají v Polsku navíc i dost praktické využití, není výjimkou, že jeden, nebo dokonce oba rodiče nechají děti u babičky a vydají se do zahraničí vydělávat na hypotéku. Levné letenky jim umožňují častěji cestovat domů.
Přesto posílat vlastní demonstranty do cizí země je chucpe, je to ten způsob vyjadřování, na nějž jsme si zvykli z Twitteru Donalda Trumpa, odvracení pozornosti od sebe a ukazovaní prstem na jiné, grobiánství místo diplomacie. A jediný důvod, proč to Macronovi nikdo neotluče o hlavu, je fakt, že na jedné straně stojí Macron a na druhé polští konzervativci. Macron je ale ve skutečnosti Trumpovi a spol. podobnější, než by si čtenář například českého tisku mohl myslet.
Minulý týden oznámil záměr výrazně přitvrdit v otázce migrace a překvapivě se přidržel nekorektní pravdy, že s důsledky masového přistěhovalectví se vyšší třídy nesetkávají, zatímco dělníci jsou s nimi konfrontováni dennodenně, není tedy divu, že dávají přednost Národní frontě. Z dlouhodobé ignorace problému obvinil socialistické vlády.
Macron byl dosud šampionem v pokrytectví, na což poukázal někdejší ministr vnitra Matteo Salvini známou větou „Macron je patnáctkrát horší než Orbán“. Proč patnáctkrát? Maďarsko sice nepřijalo 300 migrantů přerozdělených z Řecka a Itálie, jak mu nařizoval neúspěšný systém kvót. Francie ale také nesplnila svoji kvótu, nepřijala 9 tisíc lidí, k nimž se zavázala. Jen za rok 2017 Francie vrátila zpět do Itálie 30 911 migrantů.
Za ilegální překročení hranic dnes ve Francii hrozí až rok vězení natvrdo. Ani Maďarsko takové zákony nemá, ilegální migranty vrací zpátky do tranzitní zóny na hranicích se Srbskem a ty s už zamítnutou žádostí se snaží odpudit mimo jiné sníženými příděly jídla, ale netrestá je právně. A s jakou reakcí by se asi setkalo, kdyby Viktor Orbán zavedl civilní vojenskou službu pro teenagery?
Samostatnou kapitolou je Macronův přístup k Rusku. „Budoucnost Ruska je evropská. Věříme v Evropu od Lisabonu po Vladivostok,“ napsal před pár týdny na svůj Twitter. Krátce předtím vyzval k přehodnocení vztahů s Ruskem, „další odstrkování Ruska“ by bylo „vážnou strategickou chybou“. Podobné chyby prý vedly ke konci hegemonie Západu, jehož jsme právě svědky. To vše a mnoho dalšího Macron řekl po setkání s Putinem na francouzské půdě.
Macron navrhl Donaldu Trumpovi pozvat Rusko na summit G-7. Na oplátku se mu dostalo pochvaly od ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova, který ocenil, že Francie vyvíjí tlak na USA ohledně Íránu. Když jsem se o tom snažila něco vyzjistit z českých médií, našlo mi to samé pochybné zdroje, namátkou Sputnik, Parlamentní listy a Jiřího Vyvadila. Bratříčkování s Putinem přece patří Zemanovi, Orbánovi, Netanjahuovi... Pochválit musím média slovenská, která tuhle hru na hodného motýla Emmanuela nehrají.
