Houellebecq: Lidská komedie ze supermarketu

Ne, Michel Houellebecq nevydal novou knihu, ale už je prý napsána a čeká se na ni, jako by to měla být další zpráva o veselém konci Západu, podobně jako několik jeho knih předešlých. Ale debatovat se o něm může i v tomhle mezičase, kdy lze číst jeho právě česky vydanou biografii Denise Demonpiona nazvanou prostě Houellebecq. Ani ona však nerozkryje plně tajemství, v čem spočívá fantastická přitažlivost tohoto divného Francouze, který věru nevypadá jako Alain Delon, kouří jednu cigaretu za druhou, trpí prý nejrůznějšími neurózami, depresemi a frustracemi – ale i tak se mnoho jeho čtenářů shodne, že je-li v současné literatuře nějaký génius, pak je to on.

Debatovat o něm přišli romanistka Eva Beránková z FF UK, filozofka Tereza Matějčková rovněž z FF UK, Houellebecqův překladatel Alan Beguivin a spisovatel a Houellebecqův čtenář Michal Viewegh.

Začněme jednoduše tím, jaký máte k tomu Francouzovi vztah.

Matějčková: Já jsem začala Houellebecqa číst, už když mi bylo patnáct… Chodila jsem na rakouské gymnázium a měli jsme tam zvláštního učitele, který se domníval že Elementární částice jsou ideální četba pro dospívající dívky. Tak jsem to přečetla a úplně mě to rozbilo, překopalo to moje představy, jak se může psát o ženách, o těle, o všem možném, a už to ve mně zůstalo. Stal se pro mě autorem, který prochází mým životem, čtu hned každou jeho novou knížku, pamatuju si, kdy jsem je četla, co jsem při tom cítila a prožívala, je to prostě můj autor. Netvrdím, že je to ten nejlepší spisovatel na světě, ale stal se součástí mého života, mohu-li to tak říct.

Beránková: Já jsem nastoupila na katedru romanistiky v roce 2001 a rovnou jsem ho začala učit. Tehdy myslím došlo k takovému generačnímu přelomu: do té doby se tam učili jen Stendhalové a Camusové a Sartrové, ale tehdy se to nějak zlomilo a Houellebecq vstoupil i na Filozofickou fakultu, byť mezi kolegy k němu byly a jsou výhrady, že je to moc prvoplánové a provokativní a že nemá vysoký styl a je to na pokraji pornografie. Studenti ho samozřejmě přijali bez větších výhrad a docela se to ujalo. Tereza tady zmínila Thomase Bernharda, ale ve Francii existuje ženská paralela s Houellebecqem, a sice Virginie Despentes, což je bývalá prostitutka a narkomanka, dnes už členka Goncourtovy akademie, jejíž knihy jsou taky plné sexu a nekompromisního pohledu na svět, takže pro romanisty jde o takovou současnou francouzskou dvojici.

Ale existuje tedy vůči Houellebecqovi v odborných kruzích jistá rezervovanost?

Beránková: Nepochybně, ve Francii se na některých univerzitách Houellebecq pořád neučí, protože je to moc současný a populární autor. Stylově to taky není žádný Proust…

Beguivin: A také tam hraje svou roli politická korektnost, se kterou má Houellebecq věčný problém… Můj vztah k němu je opravdu hodně důvěrný, neboť jsem ho skoro celého přeložil: s výjimkou Možnosti ostrova, kterou přeložila Jovanka Šotolová. Když jsem na studiích v Paříži poprvé četl Elementární částice, tak jsem jím byl doslova uhranutý, říkal jsem si, jak je možné, že někdo takovou věc nenapsal dřív, že musel přijít až tento zvláštní člověk, aby věci tak přesně a neúprosně pojmenoval. Už jsem možná v něčem vůči němu rezervovanější, ale pořád je to moje krevní skupina.

Celý text si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tištěném Týdeníku ECHO. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 199 korun za měsíc zde.