Spikleneckým teoriím o 17. listopadu věří zklamaní a nedocenění lidé, říká historik
výročí 17. listopadu
NOVÉ
Foto: Wikimedia Commons
Češi vnímají 17. listopad podle své dnešní situace. Nespokojení a zklamaní lidé často považují revoluci za naplánované spiknutí mocných, pro jiné jsou osobnosti listopadu naopak hrdinové. Myslí si to ředitel Ústavu pro soudobé dějiny Miroslav Vaněk. Historik v rozhovoru pro Echo24 objasnil, že pád režimu byl nevyhnutelný. Důvodem byla mezinárodní situace a vnitřní ekonomické a ekologické problémy. „Byla to jen otázka času a vhodné konstelace,“ řekl. Vaněk byl v roce 1989 jedním z účastníků ekologických demonstrací v Teplicích, které předcházely Sametové revoluci, o nichž deník Echo24 již dříve psal. „V Praze Teplice podcenili,“ upozornil Vaněk.
Byla v Teplicích ekologická situace opravdu tak špatná, když vedla k masovým demonstracím?
Situace tam byla špatná dlouhodobě. Poslední roky to narůstalo, takže rostlo i to znepokojení obyvatel. Ten šílený stav životního prostředí byl zjevný třeba i na kytkách, které uvadaly uprostřed léta. Ukázalo se, že ti lidé už toho mají dost. Řekli si, že v takové prostředí žít nechtějí, natož do něj přivádět děti. Demonstrace fungovaly podobně jako na palachiádě – zítra zase tady. Tak jsme se asi čtyři dny mezi 11. a 14. listopadem scházeli. Ty první tři dny tam bylo pokaždé přes tisíc až dva tisíce lidí.
Policejní zásah se podobal událostem v Praze. Policie měla štíty, obušky a připravené vodní dělo. Třetí den protestů však okresní tajemník Váňa přistoupil na to, že dojde k vzájemnému dialogu. Což bylo naprosto nevídané v tom celorepublikovém kontextu, kdy ten dialog s mocí nebylo možné navázat. Setkání se konalo až 20. listopadu na místním zimním stadionu, takže to samozřejmě vedlo k tomu, že se z velké části řešila politická témata. Schválně by mě zajímalo, jak by to vypadalo, kdyby 17. listopad počkal, protože se k demonstracím postupně kvůli ekologii přihlašovaly i další města v severočeském regionu.
Reflektovaly se teplické události v Praze? Měly nějaký vliv na 17. listopad?
Já myslím, že to přímý vliv nemělo. Ústřední výbor nechal místní papaláše, aby si to vyřešili sami. Disent tu situaci ani nepochopil. Ten pražský se sice k ekologii vyjadřoval, ale Teplice podcenil. Nikdo na sever Čech ani nevyjel. Ta odezva hlavních postav českého disentu byla k těm událostem téměř nulová, přestože o nich informovala i Svobodná Evropa. Samotní redaktoři tehdy moc nechápali, že se něco takového děje zrovna v Teplicích.
Komunistické režimy se hroutily ve všech okolních státech. Bylo tedy jasné, že režim padne i v Československu?
Je potřeba dát před závorku všechny ty mezinárodní okolnosti, bez kterých by se to vůbec nerozhýbalo, což je bez debat. To znamená Reykjavík, Gorbačov, Reagan a později Bush v tom směřování ke shodě v odzbrojení, zřeknutí se Brežněvovy doktríny, události v Maďarsku, Německu, Polsku a tak dále. Existují ty spiklenecké teorie, které nemám rád, že všechno bylo domluveno vyššími velmocenskými tlaky. Podle mě to domluveno nebylo, ale bez vnějších tlaků by to nešlo.
Někdy ale zbytečně zapomínáme na to, co se dělo tady u nás. Ty roviny jsou různé, stejně jako v Polsku nebo Maďarsku. Ty vnitřní problémy zkrátka byly. Svojí roli hrála zmíněná ekologie. Ekologická situace byla z celé Evropy nejhorší právě v Československu. Rovnat se mohlo leda Rumunsko. Ekonomika sice nebyla tak špatná, jako třeba v Polsku nebo v Maďarsku, ale to neznamená, že byla dobrá. Netrpěli jsme hlady, ale byly jiné věci, které nás rozčilovaly.
Například to byly pravidelné výpadky zboží, lidé si nemohli koupit, to co chtěli. Také se s nadsázkou říká, že režim pomohly položit i západní módní časopisy, které lidem ukazovaly módu pro Čechoslováky naprosto nedostupnou. To byly však úsměvné okolnosti. Méně úsměvné bylo, když někdo v případě nemoci neměl potřebné léky, zatímco v první vesnici v Německu ty léky byly. Je to příšerný pocit, když nemůžete pro své blízké zajistit to nejlepší.
Ta atmosféra byla jasná. Bylo zřejmé, že to padne. Ne že bych si to myslel tenkrát, ale z dnešní analýzy věci vyplývá, že to bylo neudržitelné. Šlo jen o otázku času a vhodné konstelace. Těm studentům se to povedlo, bylo to oficiální, přišlo hodně lidí. Studenti jsou zkrátka takovým lakmusovým papírkem v každé společnosti. Mají ten obraz těch mladých idealistických „dětí“, a jak je začnou takhle mlátit, tak je pro ten režim zle. Ukazuje tím, že nemá argumenty, ale pouze jen ty obušky. Bylo jen otázkou času, kdy se k tomu přidá ten disent, který byl zpočátku zaskočen, ale přeci jen se na podobnou situaci nějakým způsobem připravoval.
Vnímáte, že se dnes příběh nebo narativ 17. listopadu zjednodušuje? Že neodpovídá skutečným událostem?
Narativy jsou různé, na jednu stranu hrdinské, nebo na druhou stranu spiklenecké. My jsme zase ti nudní historici, kteří to musí uvádět na pravou míru. Ony ty narativy vyplývají ze současné situace, jak to ti lidí vidí dneska. Pokud jsou nespokojení, tak inklinují k tomu, že to všechno byl podvod a dohodnutá věc. To je narativ těch zklamaných a nedoceněných. Druhý je zase takový, že všechno bylo v naprostém pořádku.
Já rozhodně nejsem příznivcem žádných spikleneckých teorií, já si myslím, že se všechno dá vysvětlit. Ty prameny, které máme, tak ukazují, že ta mezinárodní situace se spojila dohromady s tou vnitřní, což způsobilo, že ta situace byla revoluční. Při prvním možném nárazu režim padá, ale zase bych nesouhlasil s Petrem Pithartem, že nám svoboda spadla do klína. To je zase takové to, že jsme si to nezasloužili, také nevím, zda by se obecně dalo tvrdit, zda se svoboda vůbec může zasloužit.
Když čtete reakce těch jednotlivých skupin, které se střetávaly v tom „boji“, tak vidíte, jak se oťukávaly. Ten disent neví, co si může dovolit, komunisté se báli, studenti si kontrolovali, jestli třeba nebudou zasahovat sovětská vojska. Ta doba byla strašně složitá a lidem se to dnes ani nechce tohle úplně poslouchat. Je to pro ně možná moc komplikované, možná nudné. Jiná otázka je, kdo na té revoluci skutečně vydělal, nebo prodělal. Co se dělo a tak dále. Ale samotný ten pád režimu je dnes věcí historickou.
