S femme fatale disidentské Prahy Daňou Horákovou o Havlovi, Vaculíkovi i Hamburku

Daňa Horáková je žena několika osudů a mnoha výjimečností. Byla blízká Václavu Havlovi a platonicky ji miloval filozof Milan Machovec, psal o ní Ludvík Vaculík a na salon k ní chodila intelektuální špička disidentské Prahy. Banálně by se dalo říct, že je to femme fatale, která žila s fatálním mužem, režisérem Pavlem Juráčkem, o němž napsala a nedávno vydala vynikající knihu O Pavlovi. Ta však není jen o Pavlovi, ale právě o situaci ženy v patriarchálním světě. V tehdejším Československu, ale i v západním Německu, kde uspěla jako novinářka a pak i jako politička když několik let byla ministryní kultury ve svobodném městě Hamburk.

Po vydání knihy O Pavlovi jste v Praze poskytla řadu rozhovorů, takže už z nějakých otázek musíte být unavená. Jakou otázku, kterou byste čekala, vám tady ještě nikdo nepoložil?

Jak jsem se stala kulturní senátorkou v Hamburku.

Tak se ptám.

Našel mě headhunter. V Hamburku se totiž po volbách v roce 2001 dostali poprvé od konce války čili k moci křesťanští demokraté – CDU. Ale vládnout mohli jen v koalici s liberály FDP, těm připadla kultura. A pak došlo k čemusi neuvěřitelnému: místo toho, aby FDP do funkce senátora povolala některého ze svých zasloužilých funkcionářů, najali headhuntera, který jim měl doporučit někoho „z oboru“. A ten stál jednoho dne v mé kanceláři v redakci Bildu a ptal se, jestli bych nechtěla být senátorkou, a já ho málem vyhodila, protože jsem byla přesvědčená, že je někde nějaká skrytá kamera, že je to trapný žert mých kolegů.

To chápu. Ale na druhé straně jste byla zavedená kulturní novinářka.

Zřejmě proto si mě našel, protože já se o ten džob neucházela. Bild tehdy prodával přes pět milionů výtisků a četlo ho deset milionů čtenářů. To byla síla. Nehledě na to, že jsem coby kulturní „šéfka“ Bildu organizovala různé, dost sledované akce, třeba když Christo a Jeanne-Claude balili Reichstag… Takže ano, můj sloupek Danas Kulturstück byl dost známý a já do jisté míry zvyklá na veřejnost. Ale přece to byl šok. Já dodnes nevím, jak jsem přežila svou první tiskovou konferenci. Při první talk show jsem se rozbrečela, když se mě moderátor zeptal, jestli je na mě pyšná moje matka… Němka. Tou dobou byla už mrtvá…

Celý rozhovor si můžete přečíst na EchoPrime nebo v tištěné verzi Týdeníku Echo. Předplatné získáte zde.