Odbojářky i jehovistky. Nacisté trýznili v Ravensbrücku 3000 žen z Československa

V centrálním ženském koncentračním táboře Ravensbrück v Německu byly za druhé světové války vězněny podle odhadů více než tři tisíce žen z Československa. Podle vězeňských kategorií sem patřily asociální, kriminální a politické vězeňkyně a specifickou skupinu tvořily jehovistky. „Vzpomínkami žen na Ravensbrück se doposud nikdo systematicky nezabýval,“ uvedla na přednášce v Informačním středisku Poslanecké sněmovny v tomto týdnu historička Ústavu pro studium totalitních režimů Pavla Plachá.

Historička Plachá zdůraznila, že ve své dizertační práci za „ženy z Československa“ nepočítala jen Češky a Slovenky, ale i československé Němky a další národnostní menšiny jako Polky a Maďarky. Současně nevynechala ani pronásledované ženy, tedy Židovky a Romky z Čech, Moravy i Podkarpatské Rusi. Podle posledních odhadů táborem prošly více než tři tisíce žen z Československa, z čehož asi 1400 bylo Češek. 

V táboře Ravensbrück byly důležité kategorie vězeňkyň – asociální, kriminální, jehovistky a politické. Podle zmiňované kategorie nosily trojúhelník příslušné barvy společně s označením národnosti. „Kategorie nás ale nevedou k činu, za který byla daná žena internovaná, a už vůbec nic neříká o jejím vlastním sebepojetí,“ zdůraznila Plachá s tím, že označení ne vždy odpovídala reálnému důvodu perzekuce.

Jabůrková, Jesenská

Za nejkomplikovanější kategorii je považována ta politická. „V koncentračním táboře není označení totožné s tím, jak se používalo v poválečné době,“ zdůraznila Plachá. „Po vypuknutí války hrozil transport téměř automaticky příslušnosti národnosti jiné než německé,“ dodala. Často se jednalo o členky odbojových skupin, ale stačila i pracovní sabotáž nebo zdánlivě banální protinacistický projev jako třeba narážka na Adolfa Hitlera.

Některé ženy v táboře zastávaly i privilegované postavení. Například lékařka Zdeňka Nedvědová byla zatčena v roce 1942 za komunistický odboj a následně vězněna na Pankráci, v Terezíně i Osvětimi. Nakonec se dostala do Ravensbrücku, kde pracovala jako táborová lékařka na ambulanci, kde pomohla mnoha ženám. I po válce nějakou dobu v Ravensbrücku zůstala, aby pomáhala s léčením.

V táboře nebylo moc času na vlastní aktivity, den se skládal především z tvrdého režimu a těžké práce. V neděli odpoledne ale bylo volno, čehož některé ženy využívaly pro „politická školení“. Jednou z žen byla novinářka Jožka Jabůrková, iniciátorka oněch školení, a snažila se spolupracovat i s komunistkami jiných národností. Jiným ženám v táboře vysvětlovala historii komunistické strany nebo marxistickou filozofii.

Rovněž novinářkou ale jiného politického smýšlení byla Milena Jesenská, která psala před válkou do časopisu Přítomnost. Byla zadržena za odbojovou činnost, zároveň se snažila pomáhat emigrantům s odchodem do zahraničí. 

Prohlédněte si fotogalerii: Pohled do tváře nacistických dozorkyň

Tresty za drobné krádeže

Případem tzv. asociální vězeňkyně je například Karolína Potocká, která byla jednadvacetkrát soudně trestaná. Byla zadržena v Olomouci v roce 1941 a předána gestapu, kde se zjistilo, že byla na deset let vyhoštěna, přesto se ale na Slovensko nevrátila. V září téhož roku porodila syna. Transportu následujícího roku se ale nevyhnula a v roce 1945 zemřela v plynové komoře v Ravensbrücku. Mezi asociální vězeňkyně patřily i Romky.

Růžena Mrázková byla zařazena ke kriminálním vězeňkyním. V životě si odpykávala tresty za drobné krádeže, vždy se ale jednalo maximálně o několik týdnů. Zadržení, které ji nakonec dostalo do Ravensbrücku, bylo rovněž kvůli krádeži. V policejních dokumentech byla charakterizovaná jako „tulačka bez stálého pobytu a prostitutka“. Věznění ale přežila a po propuštění bydlela v Praze. „Stačilo, že se trestného činu dopustily ženy v minulosti, i když si za něj už odpykaly trest, mohly být znovu zadrženy a internovány,“ doplnila historička.

Specifická skupina – jehovistky

V Německu byli svědci Jehovovi pronásledováni od nástupu nacistů k moci, protože se odmítali zúčastňovat voleb a nastoupit do vojenské služby. Po Mnichovské dohodě docházelo v pohraničí k velkému zatýkání jehovistů, z nichž některé čekal transport. „Měly možnost podepsat, že se vzdají víry, a byly by propuštěné, ale odmítly,“ řekla Plachá. Jednou z nich byla Beatrix Čalounová, která už od svých třinácti let byla členkou Mezinárodního sdružení badatelů Bible. Byla vězněna v Praze, na Pankráci, Malé pevnosti, Terezíně a Ravensbrücku, kde v letech 1944–1945 šířila myšlenky jehovistů.

Informace o táboru jsou známy především ze vzpomínek přeživších, originálních pramenů je velmi málo. Plachá upozornila na rozdíl mezi vzpomínkami na koncentrační tábory obecně ze strany žen a mužů. V mužských vzpomínkách se prakticky nenachází sexuální násilí a pohlavní zneužívání. Ženy mnohdy vzpomínaly na tzv. lágrové bordely. „Zřizovaly se v mužských táborech za účelem zvýšení pracovní produktivity mužských vězňů,“ dodala Plachá.

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.

Čtěte také: Soud nařídil popírači holokaustu navštívit každý rok koncentrační tábor