Moudrost hejtmana Doskozila a nepoučitelní Češi

Účast ve volbách by se měla zakázat politikům, kteří se předem neseznámí s tím, jaké možnosti nabízí volební systém. Zdejší politici, a zvláště z těch malých stran, mají sklony starou pravdu ignorovat. Proto stojí za pozornost, jak výstižně ji v neděli připomněly regionální volby v Rakousku.

Obyvatelé největší spolkové země Dolní Rakousko vybírali radní do měst a obcí a vše dopadlo podle očekávání. Loni v září vyhrál šéf lidové strany Sebastian Kurz suverénně „velké“ parlamentní volby, nebylo tedy divu, že jeho kolegové ve volbách do 567 obecních rad získali neuvěřitelných 52,7 procenta. Vyhráli dokonce ve městech Amstetten, Wiener-Neustadt nebo Gross-Siegharts, kde se jim to od války nepodařilo, a budou mít odhadem 450 starostů. Jenže zároveň proběhly zemské volby v sousedním Burgenlandu, kde vyhráli sociální demokraté a jejich kandidát na hejtmana Hans Peter Doskozil se 49,9 procenta. Při pohledu zvenku to musí překvapit, protože ve velkých volbách v září utrpěli Doskozilovi spolustraníci s 21 procenty nejhorší porážku od války. Místní voliči ovšem rozpor mezi výsledky v Dolním Rakousku a Burgenlandu nehledají, protože chápou zákonitosti tamních volebních systémů.

Výsměch demokracii za Dyjí

Z tuzemského pohledu probíhají volby u sousedů za řekou těžko uvěřitelným způsobem. Například komunálních voleb v zapadlé obci v Dolním Rakousku se může zúčastnit i Vídeňák, který tam jezdí na chalupu, nebo třeba Čech či Slovák, kterého tam na nějaký čas zavedly pracovní záležitosti. Stačí, když se přihlásí k přechodnému pobytu a souhlasí s tím starosta, který přece nejlépe ví, jestli má přistěhovalec o zájem o místní záležitosti. Volí se v neděli, ovšem přesný termín si určují sami radní. Proto volební místnosti v malých obcích obvykle zavírají už v poledne, aby se stihl nedělní oběd. Podle zákona se komise nemusí ohlížet na volby v jiných obcích, a tak někde hlasy před obědem ještě sečtou a vyhlásí výsledky. Při samotných volbách se volič musí legitimovat, ovšem když průkaz nemá, pak stačí, že ho zná většina členů komise. Na oplátku dostane tzv. úřední volební lístek, zpravidla menší kartičku se seznamem kandidujících stran, ze kterých může jednu zaškrtnout. Kromě toho může na vyhrazené volné místo napsat jméno jednoho z kandidátů a tím mu udělit preferenční hlas. Jména kandidujících si ovšem na volebním lístku nepřečte, musí je předem zjistit na nástěnkách na radnici nebo na internetu.

„Jméno je víc než strana,“ říká základní pravidlo dolnorakouských voleb. Člověk, který dal preferenční hlas kandidátovi například lidovců, volí zároveň lidovce jako stranu, i kdyby na lístku ještě zaškrtl sociálnědemokratickou partaj. Tento princip posilují tzv. neúřední volební lístky, které před volbami rozdávají spoluobčanům prominentní kandidáti. Obvykle jde o kartičku se jménem a volič ji může použít namísto úředního lístku.

Dolnorakouský model před volbami tvrdě kritizovali vídeňští sociální demokrati i Zelení. Označili ho za výsměch demokracii a historickou ostudu lidovecké hejtmanky Johanny Mikl-Leitnerové, která se ho nepokusila změnit. Není pochyb, že usnadňuje znovuzvolení lidoveckých starostů, kteří jsou ve své obci nejznámější a mohou každého přímo oslovit.

Preference patří hrdinům

Sociální demokraté nebyli tak zásadoví v případě Burgenlandu, jehož volební systém se od dolnorakouského takřka neliší. Bylo totiž předem jasné, že ho nejlépe využije dosavadní hejtman Doskozil. V zemi na maďarských hranicích má pověst lidového hrdiny, protože roku 2015 čelil v pozici policejního prezidenta migrační vlně a posléze přišel s plánem, že bude platit mzdu každému, kdo se stará o nemohoucího rodinného příslušníka. Díky jadrné sedlácké výřečnosti se stal oblíbencem bulváru a v Burgenlandu nebylo známějšího člověka.

Rakouská sociální demokracie ztrácí všude, ovšem Doskozilovi se preferenčními hlasy podařilo trend obrátit. Jeho strana inkasovala 93 tisíc hlasů, ovšem na dvou třetinách volebních lístků si dali voliči práci připsat Doskozilovo jméno. Proti minulým volbám, kdy ještě hejtman nebyl v politice, si polepšili o deset procent.

Oba rakouské příklady ukazují, že poměrný systém funguje za určitých okolností a v rámci tradičních zvyků jako většinová volba konkrétního kandidáta. Vyhrát může jenom ten politik, který tento většinový efekt použije. Také před tuzemskými analytiky stojí otázka, jak ve zdejším poměrném systému zužitkovat většinové prvky, které se ovšem liší od těch dolnorakouských. V každém případě vyhrává ten, kdo si nestěžuje na systém, ale využije ho jako cestu k vítězství.