Co může dělat vláda, aby od greenflace zemi ulevila? Moc ne. Je to evropská politika, do níž nás nevyužitím veta 16. prosince 2019 přihlásil na summitu v Bruselu Andrej Babiš, píše Lenka Zlámalová.
Foto: Shutterstock
1
Ceny potravin v České republice i nadále rostou a podle analytiků se trend může v nadcházejících měsících ještě zrychlit. Zdražování podle dostupných statistik ...
Současná vlna zdražování, které je v Česku třetí nejvyšší v celé Evropské unii po Estonsku a Lotyšsku, má tři tvůrce. Jmenují se Andrej Babiš, covid a Green Deal. Zažíváme nepříjemné následky Babišflace, covidflace a greenflace. První tvůrce už je naštěstí volbami odstaven od exekutivní moci a v nejbližších letech se k ní snad nevrátí. I covidové lockdowny, ochromující ekonomiku po celém světě, jsou už snad s výjimkou Číny minulostí a lekcí, kterou doufejme svět nechce a nebude opakovat.
Greenflace, zelené zdražování přes všemožné ekologické přirážky, které mají cíleně zdražit elektřinu, tady ale bude dál. A je dost velké riziko, že nás může do prudkého zdražování stahovat roky. Přesněji řečeno: neudělali jsme zatím nic pro to, aby nás nestahovalo. Na rozdíl od jiných zemí, které uměle (nikoliv trhem, ale regulací) zdraženou elektřinu intenzivně řeší. Vědí, že jim prodražuje úplně všechno další zboží a snižuje schopnost konkurovat.
Zelená inflace je něco, čím je potřeba se začít intenzivně zabývat. Bez ohledu na to, jak dlouho bude pokračovat ruské napadání Ukrajiny, bude růst cen energií kvůli Green Dealu jedním z nejsilnějších trendů při zdražování. Důvody jsou zřejmé. „Spotřeba roste, nabídka elektřiny je ale omezená a ve střednědobém horizontu zůstane. Typicky trvá pět až deset let, než se otevřou nové doly. Tato nerovnováha mezi rostoucí poptávkou a omezenou nabídkou je důvod, proč ceny mnoha kriticky důležitých surovin v posledních měsících tak stouply. Například cena lithia se od ledna 2020 zvýšila o 1000 procent. Omezení dovozu surovin z Ruska dál zvýší tlak na ceny. Tento vývoj ilustruje důležitý paradox v boji proti klimatické změně: čím rychlejší a urgentnější se přechod k zelené ekonomice stane, tím dražší to krátkodobě může být.“ Tato slova, jež mimořádně přesně vystihují realitu, ale která by žádný politik takhle natvrdo nejspíš neřekl, nepochází z úst žádného odpůrce Green Dealu. Letos 17. března je na konferenci ve Frankfurtu pronesla členka Bankovní rady Evropské centrální banky Isabela Schnabelová. Německá ekonomka jimi přispěla do panelu, který nesl název Měnová politika a klimatická změna. Její přednáška měla titul Nová éra energetické inflace: klimainflace, fosilinflace a greenflace.
Zrovna lithium, o kterém Schnabelová mluví, je nepostradatelné pro elektrické baterie, jež jsou součástí solárních panelů. Je to ale jen jeden příklad, který ukazuje, jak jsme se zelenou regulací zasloužili o nedostatek zdrojů energie, které nám zvýšily ceny. A my je dál zvyšujeme dalšími přirážkami a dotacemi.
Co s tím může dělat vláda, aby od greenflace zemi ulevila? Moc ne. Je to evropská politika, do níž nás nevyužitím veta 16. prosince 2019 přihlásil na summitu v Bruselu Andrej Babiš.
Na cokoliv, co budeme chtít změnit, budeme potřebovat v Evropské unii většinu. Tu jsme dali naštěstí ještě před Putinovou invazí dohromady nad ozeleněním jádra v taxonomii spolu s Francouzi. Tím jsme si alespoň uvolnili ruce do příštích let a snížili ceny nových jaderných bloků. Pokud je skutečně začneme stavět.
Druhou obrovskou zátěží jsou emisní povolenky, které si musí kupovat každý producent elektřiny z uhlí a dalších zdrojů považovaných v zelené evropské regulaci za špinavé. Z jádra se povolenky neplatí. Proto mají Francouzi, kteří z něj obstarají 75 procent své spotřeby, levnější elektřinu. Zrušení povolenek, o němž mluví Andrej Babiš, je v této chvíli nerealistické. V Unii pro něj bohužel ani náhodou nezískáme většinu. Ani Francouzi nám nepomůžou. Povolenky je nepálí.
Tím, jak všichni čekali zelený boom, cena před ruskou invazí vystoupala až ke 100 eurům za kus. Byly časy, kdy povolenka taky stávala 5 eur. Teď jsme těsně pod osmdesáti eury. Povolenky jsou velmi nepovedenou uhlíkovou daní. Polovina zisků z nich jde do rozpočtu Evropské unie. S tím se nic dělat nedá. Druhá polovina ale končí ve státním rozpočtu. Čím jsou dražší, tím je vyšší inkaso státu.
Vláda by měla minimálně začít uvažovat o tom, že zelený socialismus v rámci svých pravomocí omezí tím, že výnos z povolenek prostě vrátí lidem a firmám. Sníží jim o tu částku, již rozpočet zkasíroval, fakturu za elektřinu. Tím lehce sníží greenflaci.
Druhou možností je povinné dotace na zelené zdroje, které všichni máme na fakturách za elektřinu, opět sejmout z lidí a firem a platit je ze státního rozpočtu. Není to nic proti evropským pravidlům. Dlouho to dělají zelení pionýři z Německa, kde firmy žádné přirážky za obnovitelné zdroje ve fakturách neplatí.
To je minimum, čím se dá greenflace, jejíž konec nikdo nevidí, brzdit přímo rozhodnutím vlády. Petr Fiala slíbil na kongresu ODS jasný plán, co s energiemi na příštích pět let. Zatím je to trochu jako yetti. Nikdo o něm neslyšel. Nikdo ho neviděl. Ve středu odpoledne se na konferenci v institutu CEVRO sešli při debatě o dekarbonizaci elektřiny manažeři velkých českých energetických firem od ČEZ přes Křetínského EPH po Tykačův Sev.en. Na dotaz z publika, jestli už se s nimi spojil někdo z vlády a požádal je o spolupráci na tomto Fialou avizovaném projektu, zazněla ode všech panelistů odpověď: ne. Moderátorem debaty byl místopředseda ODS, europoslanec Alexandr Vondra. Optimisticky vyjádřil na závěr naději, že se snad na nějakém plánu už pracuje.
00:02
