Tlak na elektroauta je omyl. Hrozbou je postoj Německa k Číně, říká Nerudová

Danuši Nerudové se podařilo vyšvihnout na třetí příčku prezidentských průzkumů s reálnou šancí dostat se do druhého kola. Od Andreje Babiše a Petra Pavla se snaží odlišit tím, že je označuje za muže minulosti a sebe za ženu budoucnosti, která je vůči nim odvážnou změnou bez přítěže z časů před rokem 1989. Jak si tu budoucnost představuje? Jak by na Hradě skutečně rozhodovala? V rozhovoru pro Týdeník Echo popisuje, proč by se sešla s pořadateli protivládních demonstrací, proč považuje za omyl tlak na elektromobilitu, proč ji podpořili i voliči Okamurovy SPD a jak by se snažila zabránit tomu, aby Německo spadlo po Rusku do další podobné pasti s Čínou.

Podporujete manželství osob stejného pohlaví. Toto téma společnost velmi štěpí. Proti tomuto návrhu stojí opačný, konzervativní. Na změnu ústavy, aby se manželství stalo výlučně svazkem muže a ženy a jako takové bylo chráněno. Sešla byste se i s aktivisty, kteří prosazují opačný názor, než máte vy? Konkrétně i s veřejně často ostrakizovanou konzervativní Aliancí pro rodinu? Pozvala byste si na Hrad obě skupiny?

Ano, pozvala. Prezident nemůže být aktivista. Nemůže se bavit jen s těmi, kdo s ním sdílejí jeho názor. To je zásadní omyl. Mně se obecně nelíbí nálepkování. A tady se obě dvě skupiny nálepkují navzájem. To je cesta do pekla. Prezident by měl být moderátorem diskuse. Moje zkušenost ze sběru podpisů pod kandidaturu ukázala, že mi je chodili podpisovat i voliči SPD. Přicházeli s příběhy, které ve společnosti rezonují, typu: Proč sem Ukrajinci jezdí v drahých autech? Poslouchala jsem je a zeptala jsem se jich úplně vážně: Zažili jste válku? Říkali: Ne. Já jim odpověděla, že já naštěstí taky ne. Říkám jim: Přemýšlela jsem o tom, co bych dělala, kdybych se ráno vzbudila a kolem mě lítaly bomby. Jestli bych běžela prodat drahé auto a sehnat nějaké hůř vypadající, abych působila dost zuboženě a vyvolávala lítost. Nebo jestli bych sebrala celou rodinu, naházela do auta maximum věcí a snažila se utéct. Ptala jsem se jich: Co byste dělali vy? Ten člověk se v klidu zamyslel, podíval se na mě a řekl: Asi máte pravdu. Asi bych vzal auto, rodinu a jel. A pak se na mě podívá a říká: Já vám tu kandidaturu podepíšu. Hlava státu musí umět naslouchat.

Hovoříme spolu 18. listopadu. Praha byla včera plná demonstrací. Před Českou televizi vyrazily tisíce lidí, kteří chodí na Václavské náměstí, kde volají po odchodu z Evropské unie a NATO. Po cestě do Moskvy a uzavření přímých kontraktů na nákup plynu s Ruskem. Sešla byste se s panem Rajchlem a jeho lidmi, které vládní politici označují za šiřitele dezinformací?

V první fázi bych apelovala na vládu, aby s nimi mluvila a snažila se zjistit, proč jsou s ní tito lidé tak nespokojeni.

Sešla byste se s Jindřichem Rajchlem?

Asi bych se s nimi sešla. Ne proto, abych jim dala legitimitu.

Tady se dostáváme ke schopnosti riskovat. Většina médií v čele s veřejnoprávními, která je označují za dezinformátory, by vás za to asi nepochválila. Prezident Zeman se s nimi nesešel. Ani premiér Fiala.

Sešla bych se nimi, abych si vyslechla, proč demonstrují. Čeho skutečně chtějí dosáhnout. To, že je zároveň nechcete legitimizovat, uděláte třeba tím, že se s nimi nesejdete na Pražském hradě. Zvolila bych neutrální půdu. Sešla bych se s nimi tak, abych je nelegitimizovala a zároveň vyslechla. Forma toho setkání je velmi důležitá. Oficiální přijetí na Hradě by je samozřejmě legitimizovalo. To bych určitě neudělala. Prezident může jednat i neformálně. Já bych s nimi určitě jednala neformálně.

Celý rozhovor si můžete přečíst již nyní na ECHOPRIME. Nebo od čtvrtka v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.